Pohádky a cukroví

Je to za námi, ty mnohými proklínané vánoční svátky. A já musím říct, že se letos fakt povedly, aspoň mně se moc líbily. Sice už to není ten tyjátr, co býval, když jsem byla maličká, ale naopak se z nich staly takové klidné rodinné svátky. Přistihla jsem se totiž, že mě vlastně vůbec nezajímalo, co dostanu (nakonec jsem stejně vlastně o všech dárcích věděla dopředu, ale stejně mi to bylo jedno), posledních pár let už se na Vánoce těším spíš proto, že jsem hrozně zvědavá na to, jak budou obdarovaní reagovat na to, co jim dávám já. Ne, nesnažím se tu ze sebe dělat nějakou svatou Dášu Havlovou a přesvědčovat vás, jaká jsem nesobecká a jak se starám o okolí. Jde spíš o to, že si s vybíráním dárků dávám většinou docela práci a snažím se, aby i ta nejmenší kravinka, kterou někomu dávám, měla nějaký ten vtip nebo osobní vztah k obdarovanému - a proto taky ze srdce nesnáším darování šamponů nebo sprchových gelů, to je snad ten nejneosobnější dar, jaký si dokážu představit. Samozřejmě, pokaždé se to nepovede, zvlášť pokud něco sháním na poslední chvíli, ale zrovna letos si myslím, že se mi celkem vedlo.

Ale zpět k našim rodinným Vánocům. Letos jsme - díkybohu!!! - nemuseli těsně před Štědrým dnem nahánět místní policii a místního sklenáře, chalupa byla zcela v pořádku (aspoň do té míry, kterou lze v případě naší staré romantické barabizny použít) a když jsme dorazili, překvapila nás asi centimetrová pokrývka tajícího sněhu. Ten ovšem ještě během odpoledne dvaadvacátého zmizel a místo něj se z našeho dvora stalo úžasné bahniště. Naštěstí jsme s mámou snahy dát chalupu před Vánoci aspoň trochu do pucu už vzdaly, takže jsme akorát trochu vylepšily obývák a slavnostní tabuli a víc už se nestresovaly. Čtyřiadvacátého ráno navíc přijel autobusem i Petr, takže jsme Vánoce slavili v plném počtu.

naše chlupatá pomocnice

Když jsem v minulém příspěvku ukazovala náš domácí nakloněný stromek, ještě jsem netušila, co mě bude čekat s našimi - protože jsme příliš poctiví a nevyrazili jsme krást stromek do lesa (aneb bojíme se, že kdybychom kradli, vrátilo by se nám to v příštím roce na chalupě) a místo toho jen máma uřízla několik větví své hýčkané borovičce. Ovšem ty byly při svém věku natolik přesvědčené o gravitační síle, že se nám prostě nedařilo je udržet ve vzpřímené poloze, takže nám místo stromečku vznikla spíš vánoční větev. Jako malá bych to asi nesla dost těžce, ale ve svém věku jsem to nějak překousla :)

z Provence dovezení santoni v Petrem uhňácaném chlévě

Dokonce i Štědrý večer proběhl bez karambolů, žádná zapíchnutá kost v krku, žádné rozlité víno, jen od kávy nás už děda honil do obýváku, že za chvilku začne Micimutr: "Pohádka, za chvíli bude pohádka, už to skoro začíná, pohádka bude!" A tak jsme se poslušně odebrali ke stromku větvi a děda snad dřív než stihl dosednout do křesla, usnul. Odsunuli jsme rozdávání dárků až na "po pohádce", já ale po asi čtvrt hodině odešla telefonovat se sirhonzou, který mi zatepla sděloval, co mu bylo naježeno - a když jsem se po asi dvaceti minutách vrátila, Makovice prohlásila, že je ta pohádka blbá, nebaví ji a že chce radši rozbalovat dárky. A tak se stalo.

A teď jedna vtipná historka z našich Vánoc, aneb maminka před pár měsíci projevila touhu po žehličce na vlasy. Když jsem jí poradila, že máme doma ještě z našich dávných vlasových pokusů schovanou krepovačku, která má výměnné plochy i pro žehlení vlasů, usadila mě, že ta je stará, velká a s malými plochami, že chce prostě normální nynější moderní žehličku. A tak jsem usoudila, že toť ideální dárek pod stromeček. Ideu jsem zrealizovala asi tři týdny před Vánoci, zabalila a těšila se, co bude na dar matička říkat. Na Štědrý večer, před večeří, jsme se šly já i Makovice zcivilizovat, aby se nás Ježíšek nelekl, a když jsme se potkaly ve dveřích ložnice, máma mi mává čímsi před nosem a hrdě nadšeným tónem se chlubí: "Hele, jsem si koupila žehličku na vlasy!" Když jsem se vzápětí vřítila do obýváku s infarktem/pláčem na krajíčku a řvala "Doprdeledoprdeledoprdele!", děda se mi po vysvětlení problému škodolibě zasmál a pronesl, že kdybych se ho byla bývala zeptala, řekl by mi, že si ji máma koupila, protože se mu s ní chlubila. No safra, kdo by to byl řekl, že se bude máma s novou hračkou na kroucení vlasů chlubit dědovi a ne mně?!

Zkrátka, stane se i v lepších rodinách, naštěstí ale máma při rozbalování nepředvedla mnou obávanou reakci, tedy že by nadávala, že dostala něco, co už má, a hodila mi dar na hlavu - asi jsem se při předávání tvářila dostatečně zoufale :)

tenhle můj dárek měl docela úspěch ;)

Zkrátka, fotila jsem jako vzteklá, takže zbytek fotek radši na Picase, jediná věc, která mě mrzí, je, že proto nejsem na žádné fotce - Makovice tentokrát udělala Makovici a stejně jako v Provence nefotila lidi :)

O půlnoci jsme si pak pustili Rybovku a staré fotky (o tom možná zase příště) a další dny jedli, pili a čuměli na pohádky - nějak se nám s Petrem podařilo zvítězit a prosadit si zkouknutí Císařova pekaře i Pekařova císaře v nové digitálně vyčištěné a vylepšené verzi a musím říct, že je to úžasná pohádka :) Nějaký antikomunista by mi určitě řekl, že je to celé strašně prorežimní a kdesi cosi, ale Werich je dokonalý a i děj pohádky je prostě nadčasový, a navíc ty hlášky - Hraběnka Stradová spí na nebesích a podobně, geniální, asi si ji koupím na DVD. 

Tyhle Vánoce prostě vynahradily ty loňské nanicovaté a já už se těším na ten Štědrý večer, co si tenhle týden uděláme s Honzou u našeho stromečku, protože to nechceme odfláknout jako vloni (Šťastné a veselé, tu máš dárek; šťastné a veselé, díky, tady je ten tvůj), ale plánujeme i štědrovečerní večeři a podobné fiškuntálie :)