KlaPi detailistka

Od A do Z

2012-01-13T18:59:00.002+01:00

Další téma pro povídku znělo melodrama, ovšem u své povídky jsem si nebyla úplně jistá, jestli splňuje zadání. Ale podle přednášejícího ano, tak posuďte sami :)

Vyšel z budovy výzkumnéhoústavu a opatrně se rozhlédl na obě strany. Pevně přitiskl k tělu svouaktovku a rychlým tempem vyrazil k zastávce autobusu. V ruce mělskoro křeč, jak svíral nenápadnou koženou tašku. Měl štěstí, jeho spoj nenabralzpoždění. Nastoupil a přeměřil si pohledem všechny tři cestující, kteří tuv tuhle večerní dobu seděli. Ne, od nich mu nebezpečí nehrozí. Aniv poloprázdném autobuse se neposadil, zůstal stát přesně uprostřed, abyměl přehled o celém voze. Vytáhl z kapsy telefon a dal se do psaní SMSzprávy.

Ahoj, Zuzanko, přeji Ti krásný večer. Zjistil jsem, že si ze všehonemůžu dělat legraci. Víme toho o přírodě příliš málo. Vždycky mne to posadí nazadek, když o tom přemýšlím. A zatraceně mě to posadí na zadek, když topočítám. Je to divný, zatraceně divný. Jsem prostě člověk, který nedokáže hoditstarosti za hlavu. Měj se krásně, přemýšlím i za Tebe. Tvůj A.

Z davů lidí v metru se mu udělalo nevolno. Všudypřítomnéoči, tlačenice, pořád jako kdyby ho někdo sledoval. Třímal tašku a hlavou muproudily myšlenky. Nemůže to přece vzdát, nesmí. Musí to dotáhnout do konce, ikdyby to mělo znamenat jeho smrt. Už kvůli ní! Musí ji zabezpečit, musí jípomoct… a přitom ona může pomoci jemu. Jenže jak to udělat, aby mu pomohla – apřitom zůstala v bezpečí? Nemůže přece kvůli svému projektu ohrozit i ji - ne, to nesmí.

Od domova ho dělilo jen párkroků. Byl si vědom temné siluety za svými zády, přidal do kroku, tašku tisklk tělu jak silně jen mohl, každou chvílí očekával ránu, čekal, že se poněm natáhne čísi ruka. Srdce mu tlouklo jako o závod, skoro nemohl dýchat, viděníse mu rozostřilo. Konečně byl u dveří do domu, třesoucími se prsty odemkl –stále čekaje náhlý útok – a pak za ním těžké dveře zapadly. Posadil se naschody, zhluboka dýchal, setřel si z čela proudy potu. Sledují ho uždlouho, to věděl. Jeho projekt byl tak důležitý, že se dalo čekat, že se někdo pokusího ukrást… jednou. Zatím ho ale jen sledovali.

Zuzi, tohle přestává být sranda. Je to vážná věc. O řešeních ales nikým nemluv. Zuzanko, vždycky budu Tvoje jistota, Tvoje budoucnost. Anikdy, nikdy, nikdy Ti nic nebudu vyčítat. Protože Tě mám radši než celý svět.Ať se zhroutí třeba celá Zem, mně je to fuk. Zdraví Tvůj A.

Usadil se na otrhanou pohovku, aktovku položil na dosah ruky vedlesebe, a složil hlavu do dlaní. Na žádnou z jeho zpráv nepřicházelaodpověď. Doufal, že je to jen její vychytralost, že ví, že jsou pod dohledem, araději se k němu nehlásí. Horší možnost by byla, že už ji mají, že se jíněco stalo, že jí něco provedli. Z té myšlenky se mu točila hlava. Ne,nemohlo se jí nic stát, nesmělo, vždyť… bylo by to kvůli němu, kvůli jehoživotnímu projektu by přišla o život jeho milovaná… Ne, ne, to určitě nenípravda, uklidňoval se, ale jeho úvahy se stále pletly kolem téhož.

Ozval se zvonek. Adam rychle hmátl po aktovce a přitiskl jik sobě. Jeho myšlenky uháněly jako splašené. Co teď? Co má udělat? Kam seskrýt? Věděl, že jeho byt není dokonalou skrýší, že tu nemá ani sejf, jenzásoby jídla na několik dní až týdnů. Další zazvonění a klepání.

„No tak! Víme, že tam jste,otevřete!“ ozvalo se volání a Adam zasténal. A pak ho to napadlo. Vběhl natoaletu a otevřel dvířka vedoucí do stoupaček. Opatrně zanořil aktovku plnoudokumentů dovnitř a zavěsil popruh na jedu z trubek. Ne, tady to hned taknenajdou. Částečně se mu ulevilo, klepání na dveře ale přerostlo v bušení.Z chodby se ozývaly vzrušené výkřiky, které ale sotva slyšel přes svůjpřerývaný dech. Musím jí dát vědět, musím jí napsat, že je konec, blesklo muhlavou a rozklepanými prsty začal vyťukávat písmena na malé klávesnici.

Ahoj Zuzanko, poslední dnešní zpráva. Už všechno sklaplo. Řešení je nabezpečném místě. Mezi námi, mám všechny klíče. Ale pro veřejnost mám o jedenmíň než potřebuju. Mám připravené doklady pro právníky. Ale pořád věřím vesmír. Nejsem totiž vůl, chci aspoň podíl na řešení. Pokud to budu muset pustitven, udělám to přes Tebe. Protože to dělám pro Tebe. Jen pro Tebe. Buď statečnáa ničeho se neboj. Tvůj A.

Ani dveře jeho bytu nebyly žádnézvláštní, speciální bezpečnostní. Už kolikrát ho napadlo si je pořídit, alekvůli výzkumu neměl čas. A teď, teď se mu jeho liknavost vymstila. Dveřezapraštěly, předsíní se rozletělo několik třísek – a pak byli tu. Vrhli se naněj, bylo jich moc, přesila, věděl, že nemá šanci, ale přesto se pral. Už kvůliní. Nevzdá se přece jen tak, vždyť i ona dokázala být tak silná.

Ale pak všechno polila lepkavá černá tma.

Agresivní běloba celého pokoje ho málem oslepila. Nic neviděl, sebralimu brýle, a cítil, že je připoutaný. Budou ho vyslýchat, to se dalo čekat.Vydrží to, musí, neřekne jim jediné slovo. Musí zachránit svůj projekt, nedá hodo rukou někomu, kdo se o něj nijak nezasloužil!

Před očima mu vytanula její tvář. Zuzana, jeho Zuzanka. Měl jí napsatještě něco, měl ji varovat. Ale už to nestihl. Co když ji taky dostanou? Cokdyž ji budou mučit? Neví nic a přitom ví všechno. Všechno, co je důležité.Nesmí jim to ale povědět! Nesmí, tím by zradila sebe i jeho…

Dveře pokoje se otevřely. Slyšel je vrznout a zahlédl rozmazaný flek,jak se k němu blíží. Nadechl se. Je to tu, výslech. Zazmítal sev popruzích, ale nebylo mu to nic platné.

„Adame,“ ozval se povědomý hlas opatrně a pak se rozmazaný obličejpřiblížil až k němu, takže byl s to ho rozeznat. „Adame, slyšíš mě?“

„Petře?!“ vydechl překvapeně Adam a srdce se mu opět rozutíkalo jako ozávod. „Jak ses sem dostal? Musíš okamžitě pryč, když tě tu najdou…“

„Klid, klid, Adame,“ šeptal Petr a chytil ho za ruku. „Můžu pro tebeněco udělat?“

„Máš telefon? Půjč mi ho, potřebuju si napsat,“ zasténal Adam aneklidně se zavrtěl, až se mu popruhy zaryly do zápěstí.

„Co mám napsat?“ zeptal se Petrodevzdaně a vytáhl z kapsy mobil.

Zuzanko! Prosím, prosím Tě, buď velká holka a nikomu neříkej nicz toho, co jsem Ti psal. A to myslím smrtelně vážně. Smaž všechny zprávy,tvař se, že mě neznáš. Víš přece, jak se trestá porušení Omerty. To by náspostihlo oba. Na legraci bude čas potom. Tvůj A.

* * *

„Zuzo! Máš tady návštěvu!“ ozval se matčin hlas ode dveří.

„Koho?“ zeptala se překvapeně Zuzana a vstala od stolu.

„Nevím, neznám ho,“ zašeptala matka a popohnala ji do předsíně. Zuzanazvědavě vykoukla zpoza vchodových dveří.

„Petře?!“ zeptala se nechápavě.

„Ahoj,“ zamručel mladík a trochu se ošil. „Takže si na mě pamatuješ,jo?“

„No… jasně,“ kývla. Chodívali spolu na gympl, on maturoval dva rokypřed ní. Ale od té doby ho neviděla. „Co tě sem přineslo? Chceš jít dovnitř?“pozvala ho.

„To je dobrý,“ zavrtěl hlavou. „Hele, Zuzko… pamatuješ si na Adama odnás?“

Zuzana překvapeně zamrkala. Jistě, pamatovala si na něj. Byl to takovýtrochu divný chlapec, který ji v roce, kdy maturoval, bombardoval SMSkamio tom, jak ji miluje, a nechtěl si nechat vysvětlit, že ona k němu nicnecítí. Když ale odešel ze školy, ztratila s ním veškerý kontakt – arozhodně jí to nevadilo. Radši si i změnila telefonní číslo.

„Co je s ním?“ zeptala se odměřeně, i když v ní začalahlodat zvědavost.

„Posílá ti tohle,“ hlesl Petr apodal jí načtyřikrát přeložený list papíru. Rozložila ho a nechápavě hleděla nazměť naškrábaných písmen. Teprve po chvíli z ní před jejíma očima začalavystupovat slova.

Mánejdražší Zuzanko,

prosím,počkej na mě. Chytili mě, jsem ztracený, ale mám ještě naději se dostat ven.Mám pro Tebe doma prsten, chci Tě požádat o ruku, jen jsem moc stydlivý. Buďs kým chceš, ke mně se můžeš kdykoliv vrátit. Budu Tě milovat dlouho a Tybudeš šťastná. Omlouvám se za současný stav světa. Vyvolal jsem ďábla, aledovedu ho zkrotit. Neboj se ničeho, mé stinné stránky znáš, to je totiž nejlepší.Jen Ty znáš celé své soukromí, tak si ho chraň. Buď takovou, jakou jsem Těznal.

Štěstía zdraví přeje Adam

„Co… co to má znamenat?“ zeptala se Zuzana nechápavě.

Petr pokrčil rameny a pak stroze vysvětlil: „To nikdo z nás netuší."

Zde plaťte bezkontaktně!

2012-01-11T00:03:00.000+01:00

Na počátku byly cedule. Velké cedule s nápisem "Zde plaťte bezkontaktně!" nad pokladnami v Globusu. A mě to tedy vážně zaujalo.

Pak se kolem mě ještě mihla zpráva, že Česká spořitelna začne vydávat bezkontaktní platební karty a shodou náhod jsem si zrovna onoho 3. října, kdy ČS tuto službu zavedla, u nich zakládala nový účet a úslužná paní vedoucí pobočky se mě otázala, jestli chci tu kartu bezkontaktní. Zarazila jsem ji, když mi začala vysvětlovat, oč jde, protože jsem měla nastudováno, a když mi sdělila, že za takovou kartu nemusím platit nic navíc, souhlasila jsem, že tedy ten nový trend prubnu.

Když jsem si o týden později kartu vyzvedávala, dostala jsem k ní také informační brožurku, hemžící se vzletnými formulacemi o usnadnění života, žádném stání ve frontách a komfortu. A tak jsem při první příležitosti naklusala k jedné cedulí označené pokladně v Globusu a těšila se, až si tedy ten komfort užiju.

zdroj grafik: stránky České spořitelny

Jó, houby. Když jsem vytáhla kartu a řekla prodavačce: "Mělo by to jít bezkontaktně," dozvěděla jsem se (víceméně), že jsem úplně pitomá, že se to přece platí telefónem, že ty peníze musím mít v mobilu, a posměšně "což asi nemáte, co?!" Madam sice nepoužila přímé hodnocení mého intelektu, rozhodně se na mě tak ale tvářila, a křičela natolik, že se po mně otáčelo celé spodní patro Globusu a všichni důchodci si vztekle mručeli pod vousy cosi o té dnešní mládeži. Dokonce se úslužně přiřítil i sekuriťák, který si mě pak celou cestu od pokladny ke dveřím velice důkladně měřil výhružným pohledem. Tím tedy mé odhodlání zkoušet nové trendy skončilo a příště už jsem radši žádné takové pičačinky nezkoušela.

Jednoho krásného teplého prosincového dne jsem v Globusu u pokladny vytasila kartu a prodavačka řekla: "Jé, škoda, že to máte přes šest set, kdyby to bylo do pětistovky, dalo by se to zaplatit bezkontaktně!" Šokovaně jsem zamžikala, načež mě prodavačka začala úslužně zasvěcovat do tajů bezkontaktních plateb, ukazujíc na malý symbol na kartě: "Vy totiž máte kartu pro bezkontaktní platby," oznámila mi, jako kdyby právě objevila Ameriku. "No to vím," řekla jsem, "ale jednou už jsem tu chtěla platit bezkontaktně a vaše kolegyně mě sprdla na tři doby, že se to neplatí kartou, ale telefonem."

Teď zase šokovaně zamžikala paní za pokladnou. "Cože? Ale to je nějakej omyl, ne? To měla nějaký popletený, ne?" divila se, zatímco jsem poslušně vyťukávala PIN.

"No mně to neříkejte, spíš by tady měly být líp proškoleny prodavačky, já vím, jakou kartu mám - jenom jsem si od té doby netroufala cokoliv bezkontaktně platit!"

Milá paní prodavačka nadále nevěřícně kroutila hlavou, načež jsme se rozloučily, popřály si vzájemně pěkný den a já odešla.

O pár dní později jsem opět v Globusu nakupovala za pár korun, a tak jsem se, navnaděna minulou zkušeností, opět pokusila usnadnit si život. Když mi dáma za pokladnou oznámila výslednou částku, vytáhla jsem kartu a řekla: "To je pod pět set, to by mělo jít zaplatit bezkontaktně." Pokladní mi věnovala velice vražedný pohled, vyškubla mi kartu z ruky a štěkla: "Tak co mi to řikáte? To nemáte řikat, to máte hned přiložit, né se tady vykecávat!" Šoupla kartu do terminálu a natočila ke mně klávesnici, abych zadala PIN. Při tom otráveně kroutila hlavou jako co jsem to zase za debila.

Minulý týden jsem tedy, vedena nashromážděnými zkušenostmi, naklusala se svým drobným nákupem k pokladně a když mi dáma sdělila částku, vytasila jsem kartu a přiložila ji k terminálu. Žádné očekávané pípnutí se nekonalo a ježibaba za pokladnou na mě zašvidrala přes tlusté brýle a zeptala se: "Co to jako děláte?!" Snažila jsem se nenechat vyvést z míry. "Chci platit bezkontaktně," odpověděla jsem. "To ste ňák moc hrrr, slečinko, to musíte nejdřív říct, todleto, ne to tam hned strkat! To se tam musí ručně zadat, ten terminál to neví, kolik máte platit!" prohlásila ježibaba, načež asi dvě minuty něco ťukala do pokladny a pak do terminálu, hledíc na něj střídavě skrz brýle a nad obroučkami. Pak mi vyrvala kartu z ruky, jakýmsi záhadným gestem à la Wingardium Leviosa s ní zamávala kolem terminálu, načež se ozvalo "píp" a babizna mi vítězoslavně podala kartu a účtenku.

Takže tedy, abych to shrnula: Bezkontaktní platba je nepochybně úžasná věc, která usnadňuje životy, je velice komfortní a zkracuje fronty v obchodech. Ovšem za předpokladu, že s nimi umí personál daného obchodu zacházet. Mně tedy zatím má skvělá bezkontaktní platební karta přinesla pouze tři sprdunky protivnými prodavačkami, nasrání a zklamání. A milé síti Globus, která se stále honosí heslem Pro vás cokoliv, bych tedy vzkázala jediné - jestli pro mě opravdu chcete něco udělat, tak sakra naučte svoje prodavačky slušnému chování. A obsluze bezkontaktních terminálů.

Vánoční příběh

2012-01-09T02:12:00.000+01:00

"Jsou Vánoce a v domě rodiny Silberhausovy se sešla rodina a přátelé, aby ozdobili vánoční stromek. Jakmile jsou přípravy hotovy, zavolají děti, které žasnou nad krásou blyštícího se stromu. Začnou oslavy, děti dostávají dárky a přesně ve chvíli, kdy hodiny odbíjejí osmou hodinu, přichází tajemná postava. Je to pan Drosselmeyer, strýc Kláry a Fritze a velice talentovaný tvůrce hraček. Dává přítomným dětem své hračky - Klára od něj dostane velkého dřevěného louskáčka na ořechy, kterého si okamžitě zamiluje. Fritz jí ale hračku rozbije a Klára je velice smutná. Vezme si přesto rozbitou hračku do postele a právě o půlnoci se louskáček změní v živého prince. Z děr se ale vynoří myši a začnou bojovat s perníkovými vojáčky, kterým Louskáček pomůže zvítězit. Pak vezme Kláru na úžasný výlet lesem do království Švestkové víly, kde všichni oslavují Louskáčkovu záchranu a ochutnávají sladkosti a dobroty z celého světa - španělskou čokoládu, arabskou kávu, čínský čaj, ruské bonbony a dánský marcipán. Nakonec jsou Klára s Louskáčkem korunováni královnou a králem tohoto světa."

Plus mínus takto si představuji děj baletu Louskáček od Petra Iljiče Čajkovského, se světoznámou choreografií podle Petipy (výcuc dle Wikipedie). Viděla jsem tohle představení už jako malá několikrát a vždycky se mi hrozně líbilo, a tak jsem se vloni na podzim mrkla na stránky Státní opery a Národního divadla, jestli náhodou můj oblíbený balet nemají v repertoáru. Zjistila jsem, že Národní balet opravdu hraje, a podle fotek na stránkách divadla to dokonce vypadalo, že nejde o nějakou příšernou zmodernizovanou slátaninu typu jejich podání Krále Leara. A tak jsem zajásala a vrhla se po lístcích. Většina představení už byla vyprodána, takže na nás zbyl termín až po Vánocích, nechtěla jsem si ale Louskáčka nechat ujít, a tak koupila lístky na sedmého ledna.

"Doufám, že to zas nebude nějaký experimentální představení," zamručela skepticky Makovice, když jsme se usadily na II. galerii.

"Neboj, podle fotek to vypadá na klasické podání," uklidňovala jsem ji - a pak se rozhrnula opona a odhalila čtyři nádherné anglické domečky a já se zaradovala, že se přece jen Národní divadlo neodvážilo Čajkovského pohádku pro děti předělat.

Když se mezi veselými vesničany objevil podivný, černě oděný rozježený muž a odhodil adventní věnec, který mu dívka pověsila na dveře, jediné neozdobené, pomyslela jsem si, že jsem Louskáčka už dlouho neviděla a tenhle začátek si nepamatuju. Děti před podivným pánem utíkaly a on vyhrožoval místním, pak přišli gardisté se svým dost podivným pochodem a já si říkala, že tohle asi choreografie od Petipy nebude. Děti pobíhaly kolem s dřevěným panáčkem louskáčka, muž na ně zase láteřil a děti se ho bály.

Po chvíli se scéna změnila v ložnici onoho divného muže. Krb, křeslo, postel a obrovský sejf. Muž laská sejf a já se zamyslela, jestli si náhodou ND nespletlo Louskáčka a Harpagona. Hrdina vyhnal zpěváky koled a chystal se do postele. Pak oknem do ložnice vlezl jakýsi muž, otevřel sejf a vytáhl z něj pět poněkud zapavučinovaných postav. "Že by účty?" divily jsme se s mámou. Nakonec z krbu vylezl čert ("Čert. V Louskáčkovi. No dooooprdele," okomentovala to Makovice), postel se i s Harpagonem vznesla a odletěla. Konec prvního dějství.

Co to doprdele bylo? divily jsme se s Makovicí a naše první kroky zamířily k uvaděčce pro program. Za krásných 70 korun jsme obdržely tenkou knížečku s asi třemi stranami textu, kde jsme se dočetly:

"Předměstí Londýna 19. století. Na ulici jsou rozsvěcovány vánoční svíčky. Jediným člověkem, který se nenechá radostnou vánoční náladou nakazit, je lakomý a bezcitný lichvář. Ani na Štědrý den si neodpustí nepřipomenout sousedům, kterým půjčil, že u něho mají nezaplacené účty.
Když si Bob Cratchit, lichvářův účetní a miláček městské části, dělá legraci z mrzoutství svého šéfa, okamžitě ho propustí.
Bob Cratchit je nyní bez peněz a bez práce, vánočního krocana pro svou rodinu si teď již nemůže koupit. A jeho dcera Klára nyní také nedostane svůj vysněný vánoční dárek, loutku louskáčka.
Malé děvče je velmi nešťastné: Zoufale prosí lichváře, aby jí loutku daroval. Ale on louskáčka zlostně rozbije.

V tomto okamžiku se v kanceláři "Fa. Scrooge & Marley" zjeví zemřelý obchodní partner. Marley přichází v řetězech z pekla. Starý lichvář mu však nevěnuje pozornost a chystá se na cestu domů.
Tam dojde k dalším halucinacím, ale lichvář se uloží spokojeně ke spánku. Má však hrozivé sny: Duch smrti ho se svými otroky spoutává řetězy a odvádí do pekla.
Nakonec ho jeho utrpení zbavuje dobrá víla Vánoc. Ta mu pomůže vše napravit: lichvář opraví louskáčka a daruje ho Kláře. Ve snu nyní prožívá velkou radost malého děvčete a také všech ostatních dětí, které také obdaroval.
Když se starý lichvář probouzí z hrůzného snu, pokouší se vše rychle napravit. Jeho ulice žije tak, jako ve šťastném konci jeho snu."

Zjistily jsme tedy, že nás jaksi mělo varovat, že se balet nejmenuje Louskáček, ale Louskáček - Vánoční příběh. Tento Louskáček je podle Youriho Vámose a "Louskáček Youriho Vámose nevypráví nadčasový příběh, ve kterém se střetnou vojáčci z perníku a myší král; ani látku po oblíbeném režijním transferu nepřenáší do dneška se sociálněkritickým nebo sexuálněpatologickým psychologismem,..." (prokrista, ještě to tak, ať už to znamená cokoliv - vždyť je to sakra pohádka pro děti!) "...Vámosovo pojetí je jednoduché a konzistentní: Spojuje pohádku E. T. A. Hoffmanna Louskáček a myší král s Vánoční koledou Charlese Dickense. Tato kombinace mu dovoluje dvě věci: Může hodnověrně vyprávět rámcový děj o napraveném lakomci Scroogeovi; a může tanečně ztvárnit základní dějové prvky pohádky k velké radosti klasicky orientovaného milovníka baletu. Vámos nenabízí abstraktní kuchyňskou estetiku ve stylu "Nouvelle Cuisine", nýbrž smyslovou opulenci klasické Velké kuchyně. Může znovu zachutnat." (obsah baletu i tento úryvek převzaty z programu NÁRODNÍ DIVADLO. Louskáček - Vánoční příběh: The Nutcracker - A Christmas Carol. 2004. ISBN 80-7256-168-6, str. 4 a 6)

Druhé dějství pak nabízelo nejprve vílu Vánoc, která tedy Scrooge alias Harpagona dovedla k prozření, a poté jeho veselení se s dětmi. Tancovali v nočních košilích, veselili se, v pozadí vyrostl obří vánoční strom s dárky, následoval jakýsi zvláštní tanec červotočů (vypadali, jak když se JXD převlékl za kůrovce) a najednou prásk ho, španělský tanec, ruský tanec, čínský tanec, arabský tanec, dánský tanec. Martina, která šla s námi a netušila, jak má klasický Louskáček vypadat, se ke mně naklonila a nechápavě zašeptala: "A to má bejt co?!" A pak se vrátila již známá ložnice, napravený Harpagon se probudil, přivolal děti a pak všichni juchali na ulici. Konec.

Toto druhé jednání dávalo jasně najevo, že si milý Youri Vámos už s hudebním materiálem moc nevěděl rady a tak oproti první části, kdy se odehrál veškerý děj, bylo druhé jednání nespojité a nelogické. Choreografie byla sice pěkná, ale mně prostě chyběl Petipův Valčík sněhových vloček nebo Květinový valčík. Kostýmy a výprava moc krásné, ale nebylo to to, co jsem čekala a na co se těšila.

Už několikrát jsme z divadla prchaly zděšeny moderním podáním klasického díla. Proto jsme zrušily předplatné, protože nám prostě tohle novátorství nevyhovuje. Zkrátka, když chci jít na Labutí jezero nebo Louskáčka, chci jít na Labutí jezero nebo Louskáčka, ne na Ošklivé káčátko a Vánoční příběh. Při studiu na gymplu mi často pomohlo, když jsem místo čtení nějaké otravné povinné četby zašla do divadla na adaptaci... jenže co by mi asi řekla maturitní komise teď, kdybych jim řekla "Jó, Oněgin, to je o tom teploušovi..." nebo "Romeo pak jde a zapíchne Julii ve vaně..." apod.? Proč se nutně všechno, co je klasické a osvědčené, musí měnit a modernizovat? Proč se všechno staré okamžitě hází do odpadu? A proč, ksakru, když chci jít na nějakou klasickou operu nebo balet, nemám v Praze kam? Proč mi nezbývá nic jiného, než počkat, až budou ve Světozoru dávat zase nějaký balet z Balšoj Těatru a operu z Metropolitan Opera? Případně si sehnat nějaký záznam z jiného divadla, kde ještě klasiku vedou? A proč jsem se o tom, že už je Státní opera sloučená s Národním divadlem, dozvěděla až z divadelního časopisu? Ano, vloni se hodně mluvilo o tom, že se o takovém spojení uvažuje (a já se upřímně zděsila, protože Opera byla jediná scéna, kde se ještě dala klasická představení odchytit) a slyšela jsem také spousty protestů, které s tímhle návrhem souvisely. Ale o tom, že se to uvedlo v praxi, už nikdo neinformoval. A o tom, co to bude znamenat v reálu pro diváky, to se člověk taky nikde nic nedozví a ředitelé opery ND a baletu ND v rozhovoru pro časopis Národní divadlo jsou tajemní jako hrad v Karpatech. Ale protože větší ND spolklo menší SOP, předpokládám, že to bude znamenat, že se už klasická představení nebudou hrát ani pár metrů od Václaváku.

A koneckonců, tomuhle sestupnému trendu naší kultury se přizpůsobuje i diváctvo (nebo je to právě opačně a v tom tkví všechen háček?!). Čím dál míň lidí chodí do divadla společensky oblečených, džíny a pohorky jsou k vidění čím dál častěji (a já si vždycky prostě musím vzpomenout na Simonu Stašovou a Marka Vašuta v Románu pro ženy - "Naši furianti, to bude ňáká fraška!") a my se s Makovicí shodly, že by si Ada z Módního pekla někdy měla koupit lístky na galerii a z výšky sledovat a fotit český národ - myslím, že by měla dost materiálu aspoň na půl roku. Navíc, když jsem byla malá, maminka, babička a dědeček mi vždycky v divadle vštěpovali, že se tleská až po skončení daného tance či árie, což už zdá se v dnešní době také neplatí - alespoň diváctvo na tomto představení nadšeně aplaudovalo při každé zvedačce nebo několika otočkách za sebou a já si připadala, jako když jsem na besídce baletní školy... nebo v cirkuse. A když se k tomu všemu přidá ještě babča s kompaktem, sedící 2 sedadla od nás, která si půlku představení fotila s bleskem (! ano, z II. galerie, přímo pod střechou, fotila madam s bleskem, čímž nám všem kolem přivodila pokaždé chvilkovou slepotu), měla jsem chuť z divadla odejít a nikdy se nevrátit.

Ale abych se vrátila ke zhlédnutému představení: jsem ráda, že výprava tohoto Louskáčka nepodlehla také úsporným opatřením Národního divadla (i těm je věnován jeden článek v lednovém čísle časopisu Národní divadlo, který vyzvedává to, že má ND na střeše fotovoltaickou elektrárnu, mně ale přijde, že ND šetří, kde se dá - na scéně a kostýmech především) a že je to opravdu pohádka, jak má být. Kostýmy, scéna i taneční výkony byly krásné, takže musím uznat, že to vlastně bylo nádherné představení. Jen to prostě nebyl Louskáček!

Seznamte se...

2012-01-06T21:49:00.000+01:00

... tohle je naše Ištar :)

A pro kočkomily: fotoalbum na Picase. Dá se očekávat, že bude průběžně aktualizované, protože na světě zkrátka není nic fotogeničtějšího než kočka. Jen jsem stihla zjistit drobnou nevýhodu britských modrých - jsou tak úžasně celistvě šedé, že se na ně děsně blbě ostří! :D

Knihomol

2012-01-06T01:05:00.002+01:00

V dětství, jakmile jsem začala číst, ze mě naši celkem úspěšně pěstovali knihomola. Babička mě zapsala do knihovny, kam jsem pak každý měsíc pilně chodila a hltala veškerá díla Astrid Lindgrenové a Enid Blytonové, případně později nějaké přitroublé teenage románky. Když mi bylo nějakých čtrnáct, nechala nám doma máma zavést internet, a posléze městská knihovna zrušila svou pobočku u nás na sídlišti, a tak začal rychlý úpadek mého čtenářství. Pokud jsem něco četla, byly to knihy typu Princezniných deníků od Meg Cabot (které jsem měla všechny doma - ještě je mám schované!) a tu a tam jsem i zabrousila do naší pestré domácí knihovny. Zvlášť když jsem ve třídě na gymplu zaslechla zasvěcené hovory kamarádek o díle Ericha Marii Remarqua či Williama Styrona. Navíc mě posléze začala trochu děsit maturita a začala jsem tedy načítat knihy z povinné četby. Pak se moje čtenářství zase trochu pozastavilo, posléze bylo značně poznamenáno zkouškou z české literatury po roce 1945, na kterou jsme museli mít načteno 50 titulů... a vloni jsem se pak konečně dostala ke čtení toho, co jsem opravdu chtěla a na co jsem se těšila. A musím říct, že co se týče motivace k dalšímu čtení u mě velice zabodovalo listopadové pořízení Kindle. Přece jen ta lišta s malými procentíčky, která mi ukazuje, jak jsem daleko a kolik jsem toho přečetla na jeden zátah, na mě má kouzelný účinek. Kvůli ní jsem schopná dočíst i knihu, kterou bych v tištěné podobě odhodila po pár stránkách - viz Gaimanovo Nikdykde, které mi přijde jako výplod chorého zhuleného mozku, kde se pořád jenom někam putuje. Respektive, nějakou podobnou fantasmagorii jsem plodila ve svých nácti (sakra, kolik je vlastně Gaimanovi?!), abych posléze pochopila, že je to blábol a nechala si to pěkně v šupleti. Zkrátka, tenhle žánr není mým šálkem čehokoliv.

V prosinci 2010 mi ph4te s Marietkou ukázali server Shelfari.com a já se pro něj nadchla. Nejprve především kvůli pěkné grafické stránce, ale čím dál větším používáním mi připadal lepší a lepší. Jen mě trochu štvalo, když mi začal vnucovat propojení s Amazon account, který jsem tehdy neměla - ovšem nyní jakožto vlastník Kindle mám i Amazon účet, takže jsem je mohla propojit a jede se dál. Jsem tedy jediným tvorem, který u Shelfari vytrval - Marietka, Sylvinka i ph4te to záhy vzdali :)

Nevím, jestli jste právě milovníci grafů a infografik, ale mě naprosto uchvátily statistiky, které mi Shelfari vytváří. Už při založení jsem si na Shelfari přidala knihy, které jsem si pamatovala, že jsem přečetla, u některých jsem byla s to i dát dohromady datum, kdy jsem je četla - i v tom mě Shelfari zaujalo, že si u knih můžu zaznamenat, kdy jsem je dočetla. Ovšem u části z knih sice vím, že jsem je přečetla, ale nemám tušení kdy, a další knihy jsem přidat ani nemohla, protože na Shelfari prostě nejsou, zvlášť co se týče českých autorů. I tak je ale statistika celkem zajímavá a myslím si, že graf s rozdělením podle let poměry docela odpovídá realitě:

2008 - příprava na maturitu
2010 - povinná četba do školy
2011 - první aktuálně a pečlivě zpracovávaný rok :)

Samozřejmě Shelfari umožňuje i hodnocení knih přidělením hvězdiček: 1 = I hated it, 2 = I didn't like it, 3 = I liked it, 4 = I really liked it, 5 = I loved it. U některých knížek jsem ale opět nechala hodnocení být, zvlášť u oněch dívčích románků, které teď nejsem s to ohodnotit - vím, že když jsem je v oněch nácti četla, zbožňovala jsem je, ale očekávám, že kdybych si je přečetla znovu, mlátila bych se do hlavy a prohlásila, že je to stupidní blábol :) Ale i statistika mých hodnocení je poměrně nudná:

A teď přichází dva nejzajímavější grafy. Zaujalo mě, že Shelfari tvoří i statistiku podle žánru přečtené knihy a porovnává je s trendy v celé komunitě. Samozřejmě u mě tedy v grafu dělá trochu bordel to, že jsem si v prvotním ajfru přidala všechny dětské a dívčí knihy, protože jsem nechtěla mít prázdné poličky :)

No a teď graf, který mě fascinuje ze všech nejvíc - statistika počtu přečtených stránek. Samozřejmě to určitě není úplně objektivní, zvlášť když jsem většinu knih četla česky a taky každá kniha má jiné rozložení a fonty atd., ale beztak je to zajímavé:

Navíc si na Shelfari můžu zadat i cíl, tedy kolik knih/stran/knih od určitého autora/knih ze seznamu/knih podle tagu chci kdy přečíst. A tak jsem moc zvědavá, jak čtenářsky úspěšný u mě bude rok 2012 a jestli překonám svůj loňský výkon 20 knih :)

No a po minulém pesimistickém spotu na závěr dodávám, že tohle je tedy pozitivní recenze na Shelfari a všem tenhle web vřele doporučuji :)

A ano, vím, že existuje ještě miliarda podobných webů jako bookfan.eu nebo goodreads.com nebo getglue.com apod., ale přiznávám, že s nimi zkušenosti nemám. Stačí mi ČBDB, která mě ale trochu zklamala, a říkám si, že si přece nebudu zakládat zbytečně moc účtů, už tak jich mám požehnaně :) Takže máte-li někdo zkušenosti s dalšími těmihle servery, zajímaly by mě recenze/názory/podobné spoty, jako jsem tu nadrásala :) Tak do toho, jo? :)

exo-eko.cz

2012-01-04T20:42:00.001+01:00

Znáte mě, takže určitě víte, že tu občas projevuju nespokojenost s poskytnutým servisem či službou a tak podobně. A teď jste se právě naskytli u pokračování tohoto seriálu, aneb KlaPi nedoporučuje č. nevímkolik!

Poté, co jsme na samém začátku prosince strávili večer v obležení smečkou koťat a zaplatili zálohu, čímž stvrdili, že bude kočička naše, pustili jsme se do výběru škrabátek, misek a podobných věcí. Nejdřív jsme navštívili blízké PetCenter, kde sice pár škrabadel měli, ale výběr za mnoho nestál, a tak jsme se rozhodli porozhlédnout na internetu. Moje první ~~kroky~~ kliknutí vedla na www.spokojenypes.cz, o kterém jsem se dozvěděla z Marianne Bydlení. Tam jsme s Honzou vybrali škrabadlo, jaké jsme si představovali, stálo skoro 2.100 Kč. Při té příležitosti jsme vybrali ještě lehátko na radiátor a přepravku, protože v PetCenter měli samé přepravky se zavíráním, se kterým jsem měla už špatné zkušenosti od naší Číči. Už už jsem se chystala vyrobit objednávku, když jsem vygooglila další e-shop s chovatelskými potřebami, www.exo-eko.cz. Poněkud oldschoolový design mě trošku odrazoval, když jsem ale zjistila, že mají údajně kamennou prodejnu v Nymburce, mají stejně pestrý sortiment, naše vybrané škrabadlo tu mají jen za 1.700,- a celkově se zdejší ceny pohybují od desítek po stovky korun níž než ty u Spokojeného psa, bylo celkem jasno. Přihodila jsem i věci jako misky, záchůdek a podobně s tím, že to aspoň nebudu muset shánět a tahat po půlce Prahy a doveze mi to PPLko pěkně až před barák. Nechala jsem si tedy naúčtovat 130,- za dovoz PPL, plus navíc 50 korun za to, že budu platit hotovostí při převzetí - co se těchhle věcí týče, jsem trochu konzerva a bojím se zpravidla něco platit předem, kdo by to pak z nich měl násilím vyrážet, kdyby to nepřišlo? Zvlášť když jde o obchod, který nemám prověřený. Odeslala jsem objednávku za nějaké 3.000 něco a vzápětí mi přišlo mailem potvrzení. OK, pustila jsem to z hlavy a čekala jen na oznámení o odeslání.

Čtrnáct dní se nic nedělo, začalo mi to tedy být divné a chtěla jsem se mrknout na jejich stránky, jakou mají u objednaných věcí psanou dobu doručení, měla jsem dojem, že jsem vybírala víceméně všechno, co mělo být do týdne u mě. Jenomže stránky psaly Internal Error, celé asi tři hodiny, kdy jsem se v intervalech pokoušela na ně dostat. Usoudila jsem tedy, že to jsou nějací podvodníci, a učinila objednávku u Spokojeného psa. Stála skoro 4.000 a přitom v ní byl jen zlomek toho, co jsem objednávala u minulého obchodu. Ale okamžitě objednávku potvrdili a také napsali, že ji odešlou do dvou pracovních dní. Zajásala jsem.

Druhý den ráno mi přišel e-mail z exo-eko.cz, že mou objednávku dnes odešlou. Zanadávala jsem si, napsala Spokojenému psovi, aby byli tak laskavi a mou objednávku stronovali, a spočítala si, že když ji ten den odešlou, byl to pátek, PPL si ji převezme a mně ji doveze v pondělí. Fajn.

V pondělí jsem měla školu a francouzštinu, takže jsem tušila, že mě PPLák nezastihne doma. Měla jsem neustále při ruce telefon, čekala na zavolání řidiče a kamarádčino pozvání na kafe mezi školou a fráninou odmítla s tím, že se řítím domů čekat na dodávku PPL. Nic. Naposledy nám ale PPLko dovezlo balík až v devět večer, takže jsem nechala před francouzštinou doma peníze a prosila Honzu, aby to kdyžtak převzal, až budu pryč a on už bude doma z práce, že mu ještě napíšu, kdy by měli přijet. I na francouzštině jsem stále sledovala telefon a čekala, kdy začne vyzvánět... a pak jsem dorazila z francouzštiny domů a Honza mi, jakmile jsem vešla do dveří, hlásí:

"Máš tady dvě výzvy k vyzvednutí balíků, něco z Nymburka... tys objednávala z Fleru?"

Zatímco jsem se svlékala, důkladně jsem nadávala, načež jsem si od Honzy vzala obě oznámení a zjistila, že ta dobírka stojí o cca stovku víc, než bylo v e-mailu, a že první balík má 16 kg a druhý 5 kg. Následovalo další nadávání, protože jsem se už viděla, jak táhnu sama šestnáctikilový balík z pošty domů - bohužel tu nemáme ten luxus, na který jsem si zvykla v Malešicích, kde jsem měla poštu 200 metrů od domu. Honza se okamžitě rozdurdil taky, protože pochopil, že na tu poštu bude muset se mnou, a prohlásil: "Dej mi jejich telefon, já tam zavolám!"

Nejdřív jsem tedy zkontrolovala v e-mailu, že jsem opravdu vyplňovala doručení PPL, a Honza jim tedy zavolal. Jakási podle hlasu mladičká vyjevená žába mu sdělila, že se jim to nevešlo do jednoho balíku pro PPL (???) a že to tedy poslali poštou. A že mě z důvodu odsouhlasení této změny kontaktovali telefonicky. Honza prohlásil, že nekontaktovali, načež se s ním slečna začala hádat, že určitě kontaktovali a že mají všechny hovory monitorované a že se podívá do databáze. V databázi zjistila, že mě opravdu jaksi nekontaktovali, sdělila mu, že se tedy omlouvají, a ende šlus.

A tak jsme si ve středu s Honzou pěkně vystáli frontu na té nejkreténštěji řešené poště s těmi nejprotivnějšími pošťačkami, jaké jsem kdy potkala (i proto si radši všechno nechávám doručovat kurýrem, než abych se musela táhnout až tam, stát frontu na mrazu a ještě se hádat s protivnými babami) a poté společnými silami dovlekli oba balíky domů. Ten menší pětikilový byl velký asi jako přepravka na kočku (však taky byla vevnitř) a druhý obsahoval škrabadlo, asi 50x50x120 cm, takže nevím, proč by se jim to nemělo vejít do PPLka. Stačilo by se trochu snažit a sbalit to k sobě.

Tedy, kdybych tušila, jakou anabázi kvůli tomu protrpím, snad bych si radši vážně objednala ze Spokojeného psa a vyplázla větší prachy, když by mi to pohodlně dovezli domů. Teď lituju, že nemáme k dispozici auto, protože kdybychom ho měli, asi bych si pro ty věci dojela osobně do Nymburka, přece jenom je to kousek. Takže, vážení a milí, kdybyste někdy měli touhu si objednat něco z chovatelských potřeb, obchod exo-eko.cz radši nebrat.

Dva tisíce jedenáct

2012-01-01T16:02:00.001+01:00

Připadalo mi divné bilancovat, když rok ještě neskončil - člověk nikdy neví, co se mu ještě může stát, třeba mě mohlo před půlnocí přejet auto, což by můj názor na ten rok určitě dost změnilo :D A tak se do toho pouštím teď. Vytvořila jsem z toho už skoro tradici, takže ji nehodlám porušit.

Co se týče novoročních předsevzetí, nikdy jsem je moc neměla v lásce a když jsem byla malá, pokaždé jsem si nějaké dala a pak ho nedodržela, takže si radši žádná nedávám. Mám jedině cíle, kterým je pro tenhle rok určitě odstátnicovat v řádném termínu a dostat se na magisterský obor.

Leden

Začátek roku byl ještě poměrně v pohodě, kromě nervozity ze zkoušek a nastávající rekonstrukce bytu. Zkouškové, které jsem sfoukla během prvních tří týdnů (až na velice trapné vyhození z češtiny všechno na první pokusy); skončily neuspokojivé taneční, francouzštinu v Jipce už jsem vzdala. Na ples gymplu jsem se hrozně těšila, a na to, jak zapaříme na afteru jako každoročně, nakonec se z toho stal ale jeden velký fail, na after nikdo nešel, sirhonza byl otráven a já zklamaná. O dva dny později večírek Centra Tance, kde jsem byla jen jako fotograf/kameraman, netroufla jsem si vystupovat, naštěstí. Hned z večírku jsme se s Honzou přesouvali do bytu, protože druhý den začala rekonstrukce. Když teď koukám na fotky, připadá mi to jako šíleně dávno a nedokážu uvěřit tomu, že to tu dřív vypadalo takhle :)

Při sepisování tohohle příspěvku jsem se vrátila do ledna loňského roku tady na blogu a zjistila, že mi od ledna do března nefungují fotky. Pokud budete mít někdo stejný nápad jako já, velice se omlouvám, skryla jsem si totiž fotoalba po propojení Picasy s Google+. Časem to snad opravím, momentálně se mi do toho ale nechce :)

Únor

Byt zrekonstruovaný, obývák prázdný, takže jsme se sirhonzou v každé volné chvíli, nehledě na zdravotní stav, malovali, kupovali, sestavovali nábytek a podobně. Mám dojem, že jsme to stihli v rekordním čase a já se hrozně těšila, co tomu řekne Sylvinka. Mezitím jsem stihla vymést taky pár pohovorů, ale nikde mě, jak jinak, nechtěli. Plurk sraz se velice vydařil, bohužel jsem většinu lidí od něj už neviděla. Dinnyho maturiťák, kde jsme byly se Sylvinkou a na afteru jsem si připadala šíleně stará :D Ovšem co se týče psychiky, za celou svou dosavadní existenci jsem si sáhla na nejhlubší dno.

Dinnyho maturitní ples

Březen

Další semestr školy, na začátku měsíce můj nejdelší pohovor v životě - dvě hodiny trvající pokec v CodeBerry a druhý den oznámení, že mě berou. Exkurze v Reuters se školou a krásné jarní počasí, takže procházkování s Honzou... celkem nezajímavý měsíc. První spolupráce s CodeBerry, která mě i bavila, přespávání v bytě s Honzou, protože Sylvinka byla převážně pryč, kupování dalších nezbytností a těšení se, že se snad díky práci budu moci přestěhovat. Zároveň neustále miliardy problémů, zjištění, že levná práce není tak kvalitní, fungl nový sprchový kout protéká, protéká i záchod, nefunguje hlavice na topení, prostě pořád něco. A lidé, kteří mi slibovali pomoc, trousili jen uštěpačné poznámky.

Duben

O jednom víkendu jsme si s Honzou udělali výlet do Chrudimi k jeho příbuzným, vyšlo krásné počasí a bylo to vážně fajn - až na to, že jsme po cestě zpět uvízli s vlakem kdesi v polích a asi hodinu stáli. Dohodla jsem dělníky, kteří překopali celý sprchový kout a nadávali, jak je to hrozně zfušovaná práce... S Honzou jsme navštívili koncert Kozy na útesu, která byla naprosto skvělá. Čarodějnice pak u Míši, úžasně povedená akce. Ale i počet příspěvků tady na blogu svědčí o tom, že se mi moc nechtělo psát, protože mě štval celý svět. Nejradši bych emigrovala, smazala všechny svoje identity a začala úplně znovu - a tak jsem si, z peněz ze stavebního spoření, které se už chýlily ke konci, koupila voucher na kompletní změnu vizáže v kosmetickém salonu. Moji depresi ještě prohloubilo to, že se mi vůbec neozvali z práce a nereagovali na moje maily. To už jsem tušila, že z téhle práce určitě nevyžiju a že je stěhování opět v nedohlednu. Rozhodla jsem se ale, že ať se děje, co se děje, přestěhuju se, přinejhorším tedy sáhnu na úspory, které mám ještě uložené v bance. Ti, o nichž jsem si myslela, že jsou mí přátelé, nějak zmizeli z mého života a mně připadalo, že se vůbec nemám s kým bavit. A pokus vykompenzovat si to na Plurku selhal, ani tam se se mnou nikdo nebavil :D

Květen

Výlet se sirhonzou do Brna, rande s Maričkou, krakenkem a destičkou, super :) Snad se potkáme i letos, musím zase někdy zajet tam na východ :D Na obzoru se objevilo nové, lákavé řešení mé finanční situace. Proměna vizáže, ale ne zas tak radikální, a hned vzápětí sraz s Puffin, i když jen krátký na nádraží, doufám, že letos zvládneme i nějaký pořádný :) Víkend, respektive pouze přespání, v Německu u sestřičky, bohužel moc krátká návštěva. A po návratu hned spousta testů a korektury festivalu Zlomvaz, kvůli němuž jsem téměř probděla několik nocí. Bellydance Evolution a s tím spojené setkání s lynny a honnym, které jsem strašně dlouho neviděla - a ani od té doby ne. Konec výuky a začátek zkouškového, z CodeBerry stále ani slovo, takže začínám znovu hledat. Nakonec jsem se ale rozhodla, že na to kašlu a prožiju s Honzou klidné léto bez práce. Od dubna jsem těžce rozmýšlela a váhala, jak vyřeším bytovou situaci a nakonec se odhodlala a oznámila Sylvě, že budu bydlet s Honzou. Smazala jsem svůj tumblr blogísek, kde jsem sdružovala různé obrázky a vypisovala se ze svých blbých nálad a splínů.

Červen

Jakmile jsme rozplánovali, kam kdy v létě pojedeme, ozvali se mi z CodeBerry, že ode mě potřebují spoustu věcí, samozřejmě, jako na potvoru. Peníze ze spořka už mi vlastně došly a já tedy souhlasila, že pro ně tu práci udělám. Ústní zkouška u Moravce, hrozná nervozita, a odevzdávání tezí bakalářky, takže další stresy, jestli jsem si vybrala dobře a co tam mám vlastně ksakru napsat. A v půlce měsíce dovolená v Provence a hysterčení, když přednášející zrušil můj termín zkoušky, kterou jsem chtěla stihnout ještě před dovolenou. A sáhodlouhé rozmýšlení, jestli do Provence vůbec jet. Nakonec jsem se rozhodla, že pojedu - a velkým faktorem při rozhodování bylo i to, že mi na účtě zbývaly jen nějaké tři stovky. Ale jet do zahraničí bez eura v kapse byl taky pěkně debilní nápad, nemohla jsem si koupit ani pohledy pro přátele, ani jakýkoli suvenýr. Peklo. Na závěr měsíce skoro tradiční předprázdninový sraz v Kavalírovi.

kočičky v pražské ZOO, 11. 6. 2011

Červenec

Červenec jsem zahájila pohovorem v Tiscali. Na Twitteru psali, že hledají editory, tak jsem odpověděla s klasickým předpokladem, že se buď neozvou vůbec, nebo až za pár týdnů. Ozvali se obratem a druhý den jsem šla na pohovor :D Nástup jsem si dohodla až na termín o týden později, protože jsme mezitím byli i s Honzou u nás na chalupě a pak jsme vyrazili autobusem do Německa k Jarušce. Naprosto úžasný pobyt, kdy jsme byli skoro permanentně pod vlivem :D Hrozně mi to pomohlo, ze všeho jsem se sestřičce vypovídala a tak trochu za celým tím pitomým půlrokem udělala tlustou čáru. Po návratu jsem nastoupila v Tiscali, o víkendu jsme slavili Honzovy narozeniny (na tu dokonalou Pálavu v Malešicích na Půdě doteď vzpomínám, nejlepší víno, co jsem kdy pila!) a svezli se starým metrem. A nakupovali a vylepšovali byt, a já si pomalu stěhovala věci do nového bydliště. Navíc jsem zahodila fialovou nefungující Nokii a koupila si HTCčko. Ale ostatní letní plány jako České hrady, chalupa a chalupa v Českosaském Švýcarsku, kvůli práci padly. Ale mně to ani moc nevadilo, protože bylo stejně převážně hnusně.

Já a sestřička a Würzburg

Srpen

Nejprve odstěhovávání Sylviny postele a rozebírání té mé, koupě pračky a ledničky, pak týden v Brně s Honzou, kdy on pařil Assassin's Creed a já se nudila :D Celkově nudný měsíc, předělávání a přemalovávání ložnice a téměř každodenní práce v Tiscali a občasná práce pro CodeBerry. Kamarádka Míša odjíždí do Finska na Erasmus a domlouváme se, že ji s Honzou přiletíme navštívit.

technické muzeum, 6. 8. 2011

Září

Honza přestal studovat (nedobrovolně) a tak jsme mohli velice kulturně žít - navštěvovali jsme kina a tak vůbec. Já udělala tu poslední zkoušku, co mi ještě zbývala. Konečně jsme pořídili postel, a je vážně luxusní! Další nakupovací smršť v podobně Dnů Marianne, práce v Tiscali i v CodeBerry... celkem pestrý a pro mě hlavně hrozně milý měsíc.

Říjen

Pochlapila jsem se a zapsala se do Francouzského institutu na francouzštinu - dvakrát týdně. A do toho k orientu přidala ještě pole dance s holkama a začalo mě to hrozně bavit. Dvě kolaudační párty a konečně hotová celá ložnice, začátek školy a hodně práce. Tiscali, povídky a recenze do školy, dvakrát týdně fránina, dvakrát týdně tance! A procházka Prahou po stopách Karla Havlíčka - v dešti :D Snaha dohodnout se s Míšou na termínu, kdy ji navštívíme ve Finsku, ale Míša vůbec neodpovídá na zprávy. A pak koncert Within Temptation, na který jsem se hrozně těšila, ale pak tam šla nemocná a omdlela tam.

Deskohraní, 16. 10. 2011

Listopad

V CodeBerry mi nabídli další rozsáhlou spolupráci, která zněla dost lákavě. Pracovala jsem tedy pro Tiscali i CodeBerry, psala práce do školy a vůbec nic nestíhala. Můj diář z tohohle měsíce vypadá jako jedna velká škrábanice, každý den několik povinností, brr. Navíc kvůli znechucení lidmi a jejich nespolehlivostí a tím, že na mě všichni kašlou, nemám chuť jakkoli slavit dvaadvacet, a tak jsme moje narozeniny oslavili jen s Honzou okružní jízdou tramvají 22 a večeří.

kytka, kterou jsem dostala k narozeninám

Prosinec

Kvůli CodeBerry jsem dala výpověď v Tiscali, načež se mi z CodeBerry opět přestali ozývat, takže jsem z totálně hektického listopadu vskočila do mnohem volnějšího prosince. Aspoň jsem měla dost času obstarat včas všechny dárky a pořádně si užít vánoční atmosféru. Honza k prvnímu nastoupil do práce, takže jsme se doma začali spíš míjet - a možná i díky tomu jsem opravdu začala pracovat na bakalářské práci. Závěr roku pak obstaraly krásné Vánoce s rodinou, druhé krásné Vánoce s Honzou, výlet na Barrandov pro koťátko a Silvestr, který jsme strávili sami doma s kotětem, protože se mi prostě nechtělo nikde juchat, slavit a jásat.

naše Ištar :)

Rok 2011 pro mě byl prostě plný různých osobních zemětřesení a leccos mě naučil. Naučil mě, že ne všichni, kteří mi slibují pomoc a tváří se jako mí věrní přátelé, opravdu jsou věrní přátelé a opravdu mi pomůžou. Naučil mě, komu opravdu můžu důvěřovat a v nouzi se o něj opřít - o Honzu, který se mnou přežil celý ten první zkurvený půlrok, kdy jsem se mu co chvíli skládala do náruče a namáčela mu tričko slzami. Tenhle rok mě zocelil a myslím, že jsem se asi dost změnila, i když se to člověku samotnému těžko rozpoznává. Ale nezbývalo mi nic jiného, než se prostě spolehnout na sebe a Honzu a nějak se tím vším prokousat. A i přes spoustu chyb, které jsem určitě udělala, jsem se prokousala ke štěstí.

Tak tedy, vám všem (a hlavně těm, kteří tenhle román opravdu přečetli :D) přeju, aby byl ten nový rok co nejlepší a přinesl vám spoustu splněných snů a úspěchů.

Bejvávalo

2011-12-31T17:44:00.001+01:00

Pořád ještě mám v paměti, jak mi dědeček, když jsem byla malá, ukazoval staré diáky nebo fotky z chalupy a okolních míst, kde vyrůstal, a ukazoval mi: Podívej, Kláro, támhle rostla velká vrba, na tu jsme s klukama lezli... A támhle na kopci, jak je teď pole, bývala álej, kterou jsme chodívali do školy... atd. Sice jsem tyhle historky v průběhu let slyšela asi stokrát, ale beztak, patří to mezi moje vzpomínky na dětství.

Letos na Štědrý večer jsme si po půlnoci pustili Rybovu mši vánoční a máma k tomu spustila prezentaci fotek - našich vánočních fotek, osm let starých. A my koukali a místo Hele, támhle stával strom! jsme si říkali: Jé, hele, to ještě děda míval za chalupou barograf, než ho ukradli... to jsme ještě v okně mívali záclonky, než je zloději urvali a zprohýbali konzole, a tímhle oknem se ještě tehdy dalo větrat, než ho zloději zničili tak, že je napevno zatlučené... tady stával smrček, který nám před Vánoci uřízli... tuhle cukřenku už nám taky ukradli... a tak dál. Už jsme stihli přestat počítat, kolikrát se k nám vlastně vloupali, protože během posledních dvou let se frekvence vloupaček tak zvýšila, že už jsme rezignovali. Naposledy počítané byly krádeže číslo osm, teď budeme tak na jedenácti, dvanácti, aspoň myslím. A mě tak, při koukání na fotky, napadlo, co budu já - dožiju-li se někdy nějakých dětí, potažmo vnoučat - říkat, až budu stará? Hele, děti, tady stávala naše chalupa, než ji před lety podpálili zloději, když byli naštvaní, že už tam není co ukrást? Kde jsou ty časy, kdy jsme odjížděli na nákup a nechávali nezamčená vrata, kde jsou ty časy, kdy jsme na chalupě před odjezdem nemuseli všechno schovávat do těch nejnemožnějších skrýší, chtěli-li jsme se s tím ještě někdy shledat... a hlavně by mě zajímalo, jestli tohle šílenství někdy vůbec přestane?! Faktem je, že od té doby, co na jaře Petr narval do kuchyňského okna kládu jak kráva, dovnitř se nevloupali - vystačili si s garáží, stodolou a rozebráním střechy sýpky za domem. Kdy už je to omrzí? Kdy jim dojde, že už tam FAKT není co ukrást (jasně, kromě šamponů, zubní pasty, odličovače, octa a podobných věcí, kterými vzali za vděk minule)? Dočkáme se ještě někdy klidu, aniž bychom museli celou chalupu zbourat a postavit místo ní obrněný bunkr? Holt máme demokracii a každej si může dělat co chce, to znamená, že nám i každej může vlézt do chalupy, kdy se mu zachce - a kdybychom tam měli bezpečnostní zařízení jménem sekera nade dveřmi, ještě bychom museli před soud kvůli ublížení na zdraví. Zkrátka, ať žije Česká republika. No a tak, když nám končí ten rok, bych si přála, aby nám v tom následujícím (a pokud možno ani nikdy poté) nevykradli chalupu.

Pohádky a cukroví

2011-12-28T01:41:00.000+01:00

Je to za námi, ty mnohými proklínané vánoční svátky. A já musím říct, že se letos fakt povedly, aspoň mně se moc líbily. Sice už to není ten tyjátr, co býval, když jsem byla maličká, ale naopak se z nich staly takové klidné rodinné svátky. Přistihla jsem se totiž, že mě vlastně vůbec nezajímalo, co dostanu (nakonec jsem stejně vlastně o všech dárcích věděla dopředu, ale stejně mi to bylo jedno), posledních pár let už se na Vánoce těším spíš proto, že jsem hrozně zvědavá na to, jak budou obdarovaní reagovat na to, co jim dávám já. Ne, nesnažím se tu ze sebe dělat nějakou svatou Dášu Havlovou a přesvědčovat vás, jaká jsem nesobecká a jak se starám o okolí. Jde spíš o to, že si s vybíráním dárků dávám většinou docela práci a snažím se, aby i ta nejmenší kravinka, kterou někomu dávám, měla nějaký ten vtip nebo osobní vztah k obdarovanému - a proto taky ze srdce nesnáším darování šamponů nebo sprchových gelů, to je snad ten nejneosobnější dar, jaký si dokážu představit. Samozřejmě, pokaždé se to nepovede, zvlášť pokud něco sháním na poslední chvíli, ale zrovna letos si myslím, že se mi celkem vedlo.

Ale zpět k našim rodinným Vánocům. Letos jsme - díkybohu!!! - nemuseli těsně před Štědrým dnem nahánět místní policii a místního sklenáře, chalupa byla zcela v pořádku (aspoň do té míry, kterou lze v případě naší staré romantické barabizny použít) a když jsme dorazili, překvapila nás asi centimetrová pokrývka tajícího sněhu. Ten ovšem ještě během odpoledne dvaadvacátého zmizel a místo něj se z našeho dvora stalo úžasné bahniště. Naštěstí jsme s mámou snahy dát chalupu před Vánoci aspoň trochu do pucu už vzdaly, takže jsme akorát trochu vylepšily obývák a slavnostní tabuli a víc už se nestresovaly. Čtyřiadvacátého ráno navíc přijel autobusem i Petr, takže jsme Vánoce slavili v plném počtu.

naše chlupatá pomocnice

Když jsem v minulém příspěvku ukazovala náš domácí nakloněný stromek, ještě jsem netušila, co mě bude čekat s našimi - protože jsme příliš poctiví a nevyrazili jsme krást stromek do lesa (aneb bojíme se, že kdybychom kradli, vrátilo by se nám to v příštím roce na chalupě) a místo toho jen máma uřízla několik větví své hýčkané borovičce. Ovšem ty byly při svém věku natolik přesvědčené o gravitační síle, že se nám prostě nedařilo je udržet ve vzpřímené poloze, takže nám místo stromečku vznikla spíš vánoční větev. Jako malá bych to asi nesla dost těžce, ale ve svém věku jsem to nějak překousla :)

z Provence dovezení santoni v Petrem uhňácaném chlévě

Dokonce i Štědrý večer proběhl bez karambolů, žádná zapíchnutá kost v krku, žádné rozlité víno, jen od kávy nás už děda honil do obýváku, že za chvilku začne Micimutr: "Pohádka, za chvíli bude pohádka, už to skoro začíná, pohádka bude!" A tak jsme se poslušně odebrali ke ~~stromku~~ větvi a děda snad dřív než stihl dosednout do křesla, usnul. Odsunuli jsme rozdávání dárků až na "po pohádce", já ale po asi čtvrt hodině odešla telefonovat se sirhonzou, který mi zatepla sděloval, co mu bylo naježeno - a když jsem se po asi dvaceti minutách vrátila, Makovice prohlásila, že je ta pohádka blbá, nebaví ji a že chce radši rozbalovat dárky. A tak se stalo.

A teď jedna vtipná historka z našich Vánoc, aneb maminka před pár měsíci projevila touhu po žehličce na vlasy. Když jsem jí poradila, že máme doma ještě z našich dávných vlasových pokusů schovanou krepovačku, která má výměnné plochy i pro žehlení vlasů, usadila mě, že ta je stará, velká a s malými plochami, že chce prostě normální nynější moderní žehličku. A tak jsem usoudila, že toť ideální dárek pod stromeček. Ideu jsem zrealizovala asi tři týdny před Vánoci, zabalila a těšila se, co bude na dar matička říkat. Na Štědrý večer, před večeří, jsme se šly já i Makovice zcivilizovat, aby se nás Ježíšek nelekl, a když jsme se potkaly ve dveřích ložnice, máma mi mává čímsi před nosem a hrdě nadšeným tónem se chlubí: "Hele, jsem si koupila žehličku na vlasy!" Když jsem se vzápětí vřítila do obýváku s infarktem/pláčem na krajíčku a řvala "Doprdeledoprdeledoprdele!", děda se mi po vysvětlení problému škodolibě zasmál a pronesl, že kdybych se ho byla bývala zeptala, řekl by mi, že si ji máma koupila, protože se mu s ní chlubila. No safra, kdo by to byl řekl, že se bude máma s novou hračkou na kroucení vlasů chlubit dědovi a ne mně?!

Zkrátka, stane se i v lepších rodinách, naštěstí ale máma při rozbalování nepředvedla mnou obávanou reakci, tedy že by nadávala, že dostala něco, co už má, a hodila mi dar na hlavu - asi jsem se při předávání tvářila dostatečně zoufale :)

tenhle můj dárek měl docela úspěch ;)

Zkrátka, fotila jsem jako vzteklá, takže zbytek fotek radši na Picase, jediná věc, která mě mrzí, je, že proto nejsem na žádné fotce - Makovice tentokrát udělala Makovici a stejně jako v Provence nefotila lidi :)

O půlnoci jsme si pak pustili Rybovku a staré fotky (o tom možná zase příště) a další dny jedli, pili a čuměli na pohádky - nějak se nám s Petrem podařilo zvítězit a prosadit si zkouknutí Císařova pekaře i Pekařova císaře v nové digitálně vyčištěné a vylepšené verzi a musím říct, že je to úžasná pohádka :) Nějaký antikomunista by mi určitě řekl, že je to celé strašně prorežimní a kdesi cosi, ale Werich je dokonalý a i děj pohádky je prostě nadčasový, a navíc ty hlášky - Hraběnka Stradová spí na nebesích a podobně, geniální, asi si ji koupím na DVD.

Tyhle Vánoce prostě vynahradily ty loňské nanicovaté a já už se těším na ten Štědrý večer, co si tenhle týden uděláme s Honzou u našeho stromečku, protože to nechceme odfláknout jako vloni (Šťastné a veselé, tu máš dárek; šťastné a veselé, díky, tady je ten tvůj), ale plánujeme i štědrovečerní večeři a podobné fiškuntálie :)

Jak pohřbít Jungmanna?

2011-12-27T23:45:00.001+01:00

Povídka, která nám byla zadána 16. listopadu, měla být na téma 17. listopad 1847, tedy pohřeb Josefa Jungmanna.

Nad Olšanským hřbitovem se líně převalovala hustáranní mlha. Bylo sedmnáctého listopadu 1847 a padesátiletý Karl Hanouszekse ploužil po mokrém spadaném listí do práce. Nejraději by zůstal ve svém malémdomku, pokusil se oživit oheň, který během noci téměř vyhasl, a uvařil sipořádný hrnek čaje. Místo toho ale musí do tohohle sychravého dne.

„Scheiße,“ zabručel Hanouszek, když se mu smeklanoha. V mlze se mu těžce dýchalo a místo, kam směřoval, před sebou spíšjen tušil. Kéž by aspoň měl o něco jasnější instrukce.

Došel k volnému kusu země, shodil z ramenelopatu a opřel se o ni. Chvíli nerozhodně hleděl na půdu před sebou. Bude užurčitě promrzlá, to tedy půjde zatraceně špatně, pomyslel si Hanouszek. Tohlemi tedy byl čert dlužen!

Opřel se do nástroje plnou silou a hrot projelvrstvou listí na zemi. Dál už to šlo mnohem hůře.

„Scheiße,“ zopakoval polohlasem Hanouszek, opět nalopatu přitlačil a s velkou námahou vykopal první mělký náznak budoucíhohrobu. Otrocká práce, pomyslel si. Tohle mi bude trvat celý den!

Jedinou výhodou bylo, že mu z usilovné prácezačalo být brzy horko, takže se do něj chladný vítr nezakusoval tak jako předtím.

Když díra v zemi získala potřebnou hloubku,hrobník Hanouszek se zarazil. No, a teď, babo raď. Setřel si hřbetem ruky potz čela a bezradně se opřel o lopatu. To se lehko řekne, vykopejte hrob,ale když neví, jak velký má být? S tak nejasnými instrukcemi, jakéobdržel, se nedalo pořádně pracovat!

„Scheiße!“ zamručel naštvaně Hanouszek. Asi to nebudežádný obr, ale když má hrob v téhle části hřbitova, tak bude možná patřitmezi pracháče… takže může mít velkou zdobenou rakev, která by se do maléhohrobu nemusela vejít. No jistě, východisko by bylo jasné, udělat hrob radějivětší než menší, pro všechny případy, zasypat se to dá koneckonců vždycky…jenomže proč se s touhle zmrzlou zeminou pachtit déle, než je nezbytněnutné?

„Scheiße,“ vzdychl Hanouszek a opět se pustil dopráce. Musí to mít hotové, než přijde pohřební průvod. Prý to bude velká sláva,spousta lidí… asi to bude vážně nějaká významná osobnost, když kolem tohonadělají takový humbuk…

Hanouszek si promnul bolavá záda. Chudák, škoda žeumřel tak mlád. Kdyby umřel později, aspoň bych se tu teď nemusel hlomozits touhle dírou, pomyslel si. Pak zakroutil hlavou. Ach jo, no to jsou miinstrukce! Vykopejte hrob, budeme pohřbívat mladého muže. Ale koho, to užneřeknou! Zatracená buržoazie.

Vánoce jsou všude kolem (mě)

2011-12-22T11:27:00.000+01:00

Tohle je jeden z posledních letošních postů na blogu. Všichni milovníci sněhu si asi rvou vlasy a spousta lidí a blogerů si stěžuje, že bez sněhu nedokáží nasát tu správnou vánoční atmosféru, ale já jsem zcela šťastná a spokojená a zrovna tu poletuju po bytě a řeším, co ještě potřebuju s sebou na chalupu, kam bych měla odjet cca za hodinu, až se pro mě staví naši. Tím pádem vám přeju krásné Vánoce, klidné, pohodové, rodinné, nehádavé a tak :) ;)

A tady máte pár vánočních obrázků pro tu atmosféru :)

už je chuděrka skoro celý vyžraný :)

další procházka vánočními trhy

trubač troubí

už jsem říkala, že miluju Prahu? <3

Makovice obvykle dělávala 3 druhy cukroví, její vynikající išelské a z kupovaného těsta linecké a vanilkové rohlíčky. Letos ale usoudila, že vzhledem k tomu, že jsem se jako nevděčná dcera odstěhovala a nikdo jí s tím nepomůže, udělá jen išelské. "Stejně vždycky sežerete nejdřív to a linecký a rohlíčky jíte s kyselýma ksichtama." (není to pravda!) A tak jsem usoudila, že zakročím, a minulou neděli vykrájela linecké a Honza mi pak pomohl s rohlíčky.

Linecké je místy trochu přičmoudlejší, než jsem doufala - k čemuž se ovšem váže taky zajímavá historka: To jsem si takhle pěkně o čtvrté adventní neděli vykrájela linecké, nahřála troubu, šoupla do ní plechy a sedla si k notebooku, že budu kontrolovat čas. A mezitím si skočím na Twitter. A tam, první co vidím, Tweet od @LeniUnexpected:

brouzdala jsem na Svenska Dagbladet a zaregistrovala zprávu o smrti V. Havla, tak jsem s to šla zkontrolovat i na český servery... #Havel

Řekla jsem si, proboha, cože? To se Švédi nějak sekli, ne?! A pak vidím, že na Twitteru se nepíše o ničem jiném a zapnula jsem ČT24, kde se taky nemluvilo o ničem jiném... a tak jsem s otevřenou pusou zírala na zprávy, než mě probral smrádek z trouby :D

Rohlíčky naštěstí žádná podobná pohroma neprovázela :)

jsem hračička :) aneb vánoční františek, miluju tu vůni

A mezi pečením rohlíčků jsme pili svařák (sice dělaný na varné desce nemá tu správnou atmosféru, co ten dělaný na chalupě na kamnech, ale mně chutnal i tak :) ), pálili františka a zdobili stromek, který se ovšem Štědrého večera dočká až asi 28. nebo 29. :)

nojo, trošku se kloní, co už, hlavně že je živý ;)

Včera jsme si udělali takovou "vánoční besídku" s holkama z mé bývalé třídy, se Sylvinkou a Dinnym a bylo to úžasné, moc jsem si to užila, je fajn ty lidi zase jednou vidět :) A bavili jsme se skvěle, navzdory státnímu smutku, uznávám.
A na závěr vám ještě musím ukázat, jaký úžasný ubrus mi koupil sirhonza na vánočních trzích!

Tak šťastné a veselé!

Moderní technologie

2011-12-19T20:04:00.002+01:00

Zadání znělo detektivní povídka, ovšem mne zaboha ne a ne napadnout něco, co by se vešlo na stránku a půl... takže jsem se s tím nakonec popasovala dost zvláštně.

„Opatrně, na nic nesahejte, pokud vám to výslovněnepřikážu,“ vyzval inspektor Brouček chlapce a zamračeně si změřil celýnevelký pokoj. „No, tak copak tady máme?“ otázal se a upřel na studenta tázavýpohled.

Mladík si posunul brýle na čele a nervózně serozhlédl. „Vrah patrně utekl oknem,“ řekl pak váhavě.

„Zajisté, to dá rozum, jinak by to okno nebylootevřené, že ano,“ přitakal Brouček a sepjal ruce pod svým zakulaceným bříškem.„Co vidíte dál, pane kolego?“

„Ehm… otevřený šuplík?“ navrhl mladý elév nesměle.

„Ano, a v něm?“ otázal se líně inspektor Broučeka mladík několika kroky opatrně obešel tratoliště krve na podlaze.

„Složka na dokumenty… bez dokumentů.“ Elév nahlíželdo zásuvky, jako kdyby se bál, že z ní něco vyskočí a kousne ho.

„No vida,“ odvětil ten. „Jsou nějak označené?“

„Firemní účet,“ přečetl poslušně mladíček.

„Ale, ale, ale… to jsou věci, co z tohousoudíte, pane kolego?“ zeptal se inspektor a palci sepjatých rukou točilmlýnek.

Student překvapeně zamrkal a zmateně se rozhlédl popokoji, hledaje další nápovědu. Po chvíli ticha si inspektor dlouze povzdychl,poškrábal se na nose a s rukama sepnutýma za zády začal rázovat po místěčinu.

„Ach jo, pane kolego, s váma je kříž. Radši sipište poznámky, ano? Musíte v tom mít systém, jinak nic nevyřešíte,rozumíte? Tak podívejte:“ Inspektor s dlouhým syčivým zvukem vtáhl vzduchdo nozder, ale pak se zarazil. Chlapec horečně hrabošil ve své brašně, nežkonečně vítězoslavně vytáhl malý ošoupaný bloček a okousanou propisku.

„Tak podívejte,“ zopakoval důrazně inspektor, „oběť,průmyslník Žouželka, byl zavražděn mezi šestou a sedmou večerní. Byl zastřelenpistolí ráže 9 mm z blízkosti. V době vraždy v domě nikdoz domácích nebyl, ovšem dá se předpokládat, že oběť pachatele znala – předincidentem zřejmě pili kávu, kterou však nedopili,“ máchl inspektor rukou kedvěma šálkům na stole. „Motivem vraždy bude s největší pravděpodobnostítouha po firmě a hlavně penězích pana Žouželky, pachatel sebral dokumentypříslušející k firemnímu účtu, tudíž má přístup k na něm uloženýmfinancím. Vrah tedy přišel za Žouželkou z nejspíš pracovních důvodů aběhem debaty ho zavraždil, sebral dokumenty a uprchl oknem na zahradu.“

„A-ale pod oknem nejsou žádné stopy,“ ozval seopatrně student.

Inspektor se zamračil. „Pachatel měl svůj čin dobřerozmyšlený,“ prohlásil. „Věděl, co dělá, a stopy důkladně zahladil. Vsadím se,že ani na tom hrnku nenajdete žádné otisky prstů.“

Elévovi bleskla v očích jiskra pochopení aobdivu, než opět sklonil hlavu k sešitu a pokračoval v usilovnémpsaní.

„Tak, pane kolego, tenhle případ je snazší, než jsmemysleli,“ uzavřel inspektor a opět si složil ruce na břicho. Mladík překvapeněvzhlédl. „No, pane kolego, myslím, že můžeme s určitostí říci, kdo je pachatel,nebo snad ne?“

Mladík ztuhl s propiskou uprostřed slova.„P-prosím, p-pane inspektore? V-vážně?!“ vydechl zcela konsternován.

Inspektor se samolibě usmál. „Pochopitelně. Alenebojte, pane kolego, k tomu se dopracujete. Vrahem je Žouželkův společníkve firmě, chtěl celou firmu jen pro sebe, tak průmyslníka zabil. Jasné jakofacka.“

Do dveří pokoje vběhl udýchaný policista.

„Pane inspektore!“ zvolal.

„Pane poručíku, jdete jako na zavolanou. Nechtezatknout pana Kubelíka, Žouželkova společníka, zabil Žouželku, protože chtělcelý podnik jenom pro sebe.“

Policista zůstal stát ve dveřích jako opařený. Pochvilce se vzpamatoval a překvapeně zamžikal.

„Co prosím, pane inspektore?“ zeptal se šokovaně.

„Mluvím snad tatarsky?!“ zavrčel inspektor Brouček.„Zatkněte Kubelíka! Šup!“

„Ale… já vám právě… přišel říct, že už jsme pachatelezatkli…“ vysoukal ze sebe opatrně policejní poručík. „Ale… o žádném Kubelíkovinevím, co to má znamenat?“

„Co to tu plácáte?!“ rozhořčil se inspektor. „A kohojste tedy zatkli?!“

„No, Žouželku… mladšího – jeho syna. Zabil otce,protože potřeboval peníze na drogy…“ popisoval poručík, poněkud vyděšen.

„Ale prosímvás, kdo vám nakukal takovou blbost?!Žouželku zabil jeho společník Kubelík!“

Poručík polkl a ukázal do rohu místnosti. „Nevím, jakjste přišel na tuto informaci, ale podle té bezpečnostní kamery támhle, kteráto celé nahrála, to byl jistojistě mladý Žouželka…“

Inspektorův pohled sledoval směr, kterým mířilyporučíkovy prsty. Pak inspektorova pyšná kulatá postavička splaskla jakopropíchnutý balónek. „Zatracený moderní technologie,“ zabručel si pod vousy arázně vyšel z místnosti.

Zabaleno

2011-12-15T14:15:00.004+01:00

Na balkoně čeká na ozdobení stromeček, na stole voní svíčka "jablko a skořice" a dárky byly právě zabaleny. Za týden touhle dobou už budu nejspíš na chalupě, nebo přinejhorším na cestě tam, a doufejme, že nás tam nebude čekat nepříjemné překvapení jako před rokem. Prostě, Vánoce už jsou za dveřmi :) A mně ani trošku nevadí, že není sníh, tahle zima mi naprosto vyhovuje a mohla by pro mě být taková každoročně. Juch! :)

Ničivý požár

2011-12-12T22:51:00.001+01:00

Všichni mí věrní čtenářové a sleďové vědí, jak veselo jsem měla s fialovou Nokií 6700 slide. Ti opravdu znalí dokonce vědí, že jsem se poté našňupla a pořídila si HTC Wildfire S. A vzhledem k tomu, že už od té doby uběhl půlrok, rozhodla jsem se taky nadrásat nějaký ten článek, abych vykřičela svůj názor do světa.

Takových článků jsou stovky. Prakticky každý touží se veřejně připojit k jedné ze dvou znesvářených a nesmiřitelných skupin - skupin Android vs. iOS.

Musím říct, že mi připadalo nesmírně směšné, jak všichni horliví obhájci iOS nedávno nadávali jak diví při aktualizaci na iOS5 a následujících problémech s výdrží baterky apod. A přiznám se bez mučení, že z lidí, které jsem zatím potkala, byli majitelé iPhonů buď pánové podnikatelé v letech, kteří s telefonem akorát tak posílali sms/maily a volali a 99,9 % funkcí v životě nepoužili, protože mají iPhone prostě proto, že je to drahé, "luxusní" a cool, nebo podobní výrostci a mládež, kteří to prostě chtěli, aby byli in. Zářným příkladem budiž jistá nejmenovaná spolužačka, která na začátku semestru žadonila profesora o vypsání dalšího místa v předmětu, a když jí profesor sdělil, že tedy půjde do kabinetu, místo přidá a ona ať si ho rychle zapíše, aby jí ho někdo nevyfoukl, ona začala kňučet, že s sebou nemá notebook a jestli by to nemohl vypsat až v devět večer, až bude doma. Vždyť máš ten svůj super duper hitech hifi wifi telefon, tak proč si to prostě neotevřeš na něm?!

Tím samozřejmě netvrdím, že každý uživatel iPhonu je totální debil, samozřejmě existují i uvědomělí a aplikačně zběhlí inteligenti, nic to ale nemění na tom, že podle mě tak 75 % majitelů iPhonu má iPhone jenom z machroviny a ne proto, že by ho potřebovali nebo využili.

Ovšem zpět k Androidu. Četla jsem spoustu článků, které ho hanily. Tak třeba proto, že je kupujícímu prodán prakticky prázdný, bez softwarové výbavy. A právě to je, paradoxně, věc, která mi naprosto vyhovuje. Samozřejmě je potřeba se prohrabat balastem v Android marketu, ale jinak najdu prakticky cokoliv, co bych si představovala - jakoukoliv appku na cokoliv, a když mi nevyhovuje jeden styl, stáhnu si zadarmo jinou. To je z mého pohledu prostě awesome. Přijde mi, že Jabkáři jsou prostě zvyklí, že je jim všechno naservírováno až pod nos, zatímco Android je víc pro hračičky.

(klik)

Líbí se mi taky, že všechny telefony nevypadají úplně stejně a neumí přesně totéž, že si můžu vybrat. Tedy pokud na to mám.

Líbí se mi i propojenost s Google účtem, i když je občas až trochu děsivá a bojím se chvíle, kdy Google usoudí, že se mu vlastně nelíbím a že mě zablokuje nebo nedejbože smaže.

Líbí se mi Androidí zelená příšerka :D

A hrozně se mi líbí to pohodlí, které mi smartphone dává - nemusím se bát, že zůstanu v noci viset uprostřed Prahy - snadno si najdu spojení nebo přinejhorším číslo na taxíka; e-maily mám kdykoliv u sebe, nemusím si donekonečna opisovat čísla objednávek, když jdu něco někam vyzvednout atd. Ovšem záměrně jsem napsala pohodlí, které mi smartphone dává, vím, že tohle by mi určitě dal i jiný chytrý telefon, nejen s Androidem.

Nedávno yonah tweetoval následující moudro:

Víte čemu se říká androidí pocit? Když po probuzení vytáhnete iPhone z nabíječky a před spaním ho do ní zase strčíte. #ios5 #iphone4s #fail

a já se v něm viděla. Má pravdu, já opravdu strkám svoje htc do nabíječky, když jdu spát, a ráno si ho z ní zase beru. Vydržel by mi tak den a půl, možná i celé dva, ale nikdy nevím, jestli budu něco googlit, jestli se budu hodně checkovat na 4sq nebo jestli prostě budu potřebovat udělat několik hovorů, takže nehodlám riskovat, že by mi uprostřed dne klekl, protože jak už jsem psala výš, jsem zpohodlněla a bez telefonu se mi nechce fungovat.

Na Wildfire S jsem četla spoustu pozitivních recenzí a proto jsem se rozhoupala k jeho koupi. Líbilo se mi, že to není obrovská kráva, ale takový milý dámský telefon, který se mi akorát vejde do dlaně, a nevadilo mi, že mu recenzenti vyčítali jedinou věc a to špatný foťák. Mám svůj kompakt, telefonem jsem nikdy moc nefotila, tak co. Ovšem milí recenzenti poněkud nezmínili, že 512 MB interní paměti je sakra málo. To číslo nevypadá nijak děsivě, ale vzhledem k tomu, že si Android sežere své, zbývá ubohému uživateli jenom 150 MB prostoru pro jeho appky, což je kurva málo. Asi po dvou měsících používání (zajímalo by mě, jak dlouho telefon používají recenzenti) mi začal hlásit, že mu dochází místo, i když jsem většinu aplikací, respektive všechny, které šly, přesunula na dost velkou paměťovku. V telefonu jsem nechala jen ty nepřesunutelné a ty, u nichž jsem chtěla používat widgety - ale pořád je paměti málo. Chvílemi na mě i řvou některé aplikace, že mám moc málo paměti a proto je nemůžu spustit, což je, třeba když stojím na autobusové zastávce a chci si pročíst Twitter, vážně super.

Další věci jsou neustálé aktualizace. Všechny appky se mi snad dvakrát týdně aktualizují, neustále mě žádají o svolení kvůli změně práv aplikace a pořád se mi něco stahuje, reinstaluje, aktualizuje a restartuje. A když už se mi nějakou tu aktualizaci povede stáhnout, třeba když si zrovna telefon usmyslí, že se bude aktualizovat na školní wifině, zařve na mě pak, že nemá dost paměti. Nasrat, vážení, fakt. Celý víkend mi Android hlásil, že má dostupnou aktualizaci systému a když jsem ji konečně stáhla, když jsem se vrátila domů na wifi, dozvěděla jsem se, že pro instalaci potřebuju mít volných aspoň 25 MB v telefonu a že je mám nejdřív uvolnit a pak spustit aktualizaci znovu. A tak jsem se tedy s krvácejícím srdcem rozloučila s mými pěknými widgety na plochách, které jsem vážně používala, odinstalovala Shazam a Touch Calendar a letěla vstříc světlým zítřkům. Android se aktualizoval, což znamenalo totální změnu zamčené obrazovky a jejího odemykání, komplikovanější rušení budíku a změnu věcí, na které jsem byla zvyklá. Za 25 MB drahocenného místa, drahocenného kalendáře a užitečného Shazamu. A ne, nedá se s tím cokoliv udělat, i když mám v telefonu rozkošnou dvougigovou kartu, na které mám jen nějakých 300 MB zaplněných. Prostě si můžu klidně trhnout ploutvičkou. A to mě teda fakt sere. A ano, jsem si vědoma, že jsem si koupila jeden z nejlevnějších HTCček a že nemůžu čekat zázraky. Ale prostě mě to sere.

Na závěr svého článku musím dodat, že jsem iPhone sice už mnoho mnoho mnohokrát viděla v něčích rukách, ale sama jsem ho ještě nikdy v ruce neměla, takže ani nemám zkušenosti s jeho uživatelským prostředím, Appstorem nebo čímkoliv jiným. A taky, pokud jste to dočetli až sem a ještě vám to nedošlo, že se nepřipojuju ani k týmu Android, ani k týmu iPhone. Jen mám čím dál větší chuť tu mou malou šunku střelit a koupit si něco lepšího, i když mám svůj Ničivý požár S teprve půl roku a samozřejmě bych dokázala žít bez smartphone - když to šlo do letošního července, tak by to muselo jít i dál. Ale taky mám tak trochu roupy a vážně bych si celkem chtěla zkusit, jaké teda to jablíčko je... čistě ze zvědavosti... a pro srovnání... no chápete, ne? :)

Páral se s tím nepáře

2011-12-10T21:14:00.000+01:00

Povídka na téma Zkouška charakteru.

(aneb povídka, která podlehla krutému krácení, protože se mi příliš rozlezla)

Tak, a co teď?pomyslel si Pavel a pořádně si zavdal piva. Jeho bezútěšná situace na něj plnědolehla a on se nacházel přesně v tom stavu mysli, kdy jediné, coopravdu chcete, je lehnout si na zem a kopat nohama.

„Čau, borče, tak co, jaks dneska dopad?“ ozvalo se zaním a na rameno jeho zváleného saka poklepala čísi ruka.

„Ani se neptej,“ zamručel Pavel. Netoužil po tomněkomu dalšímu vykládat, jak ze sebe udělal pitomce, ale Honza vypadal dostneodbytně.

„Máš tady volno? Můžu si přisednout?“ otázal se a užse sápal na barovou židli vedle něj. „Vyklepal ti kožich, jo?“ zubil se veselea Pavel měl chuť mu ten jeho příšerný optimismus vymlátit z těla.

„Jo. Udělal ze mě totálního vola, se školou se můžurozloučit,“ zavrčel.

„Stojí to za hovno, co? Ale neboj, určitě to půjdenějak obejít, nějak se s ním domluvit, ne?“ utěšoval ho Honza a jeho úsměvnejevil tendenci se zmenšit.

„Říkal, že další termíny nebudou, ne? A zrovna Páral?Ten se s tím fakt nepáře, klidně mě vyrazí, na to vem jed. A jaks dopadty? Za B, co, ty šprte?“ rýpnul si chabě.

„Jó, kámo, kéž by. Jsme na stejný lodi, taky měvylil,“ řekl Honza a jeho úsměv konečně trochu potemněl.

„Kecáš,“ nechtěl věřit Pavel. „Tebe?“

„Si piš, úplně mě v tom vykoupal, debil, snažilse najít to, co nevim, a pak se v tom rejpal do hloubky… Prostě hajzl,Páral, vole.“

„No tak to mě poser, tak na nás,“ zakroutil Pavelnevěřícně hlavou a hoši si přiťukli půllitry. „Já si jenom představim, jak sebudu vracet domů a vysvětlovat to máti, no ty vole,“ protočil nešťastně oči.

„Hele, já bych to nebral tak fatálně,“ mrkl na nějHonza šibalsky a přitáhl si židli blíž. „Napadlo mě, jak by se to dalobezbolestně vyřešit, poslouchej…“

Modré okno zasvítilo, kurzor myši se na chvilkuzměnil v přesýpací hodiny, a pak se na obrazovce rozzářilo několik znaků.Pavel měl dojem, že je na pokraji srdečního infarktu, jeho srdce tlouklo tak,že to muselo být slyšet i o několik pater níž. Ztěžka polkl a otevřel oknointernetového prohlížeče. Vymazal své přihlašovací údaje v políčkáchstudijního informačního systému a nahradil je loginem a heslem, které muprávě sdělil jeho šikovný prográmek. A za chvilku už se před ním rozprostřelcelý seznam studentů a jejich známek.

„T… T… Tichý, Pavel, Pavel Tichý…“ šeptal si prosebe, když roztřesenou rukou roloval dlouhatánským seznamem. Několikakliknutími změnil svou známku z F na C, honem si vyhledal ještě jméno „JanGrygar“, u něhož učinil stejné změny, a rychle se odhlásil.

„Kurvadrát,“ oddychl si, když vypínal počítač, av duchu se ujišťoval, že to přece profesor nebude kontrolovat, když učíněkolik stovek žáků.

Probudilo ho zvonění telefonu. Jeho tep okamžitěnabral na rychlosti, na displeji zářilo neznámé číslo. „P-prosím?“

„Čau, tady Terka, nemáš náhodou poznámkyz patnáctýho listopadu? Já ten den nebyla ve škole, určitě tě za toodměním, když mi pomůžeš…“

„Zdar,“ odpověděl s úlevou a cítil, jak mu počele stekla kapka potu. „Jasně, počkej chvíli, kouknu se…“

Jakmile vyřešil hovor se spolužačkou, odložil telefonna stolek a promnul si orosené čelo. Tfuj,pomyslel si, jednou si trošku nekalepomůžu a hned z toho mám takový nervy, zakroutil hlavou nad svounervozitou a zapnul notebook. E-mailová schránka mu způsobila další otřes amrazení na páteři – čekal na něj nepřečtený e-mail ze studijního,s předmětem KOS.

Pavel vztekle zaklapl notebook a rázně zatřáslhlavou. Teda já jsem poseroutka,zanadával si. Jasně, že mi přijde ještěpotvrzení o změně známky, to přece chodí vždycky. Proboha, klid, co blbnu?!Nikdo na to nepřijde, Páral si ty známky znova kontrolovat nebude…

Když procházel kolem fakulty do menzy, připadalo mu,že na něj všichni civí, a v jídelně jako by si na něj všichni ukazovali aněco si šeptali. Ale co když to už někdozjistil? Třeba podle IP adresy?! Co když to prasklo?! To mě přece vylejou ať seděje co se děje… Do háje, proč jsem se radši hned neobrátil na Párala…V rychlosti do sebe naházel jídlo a uháněl zpátky na kolej. Stačiloněkolik kliknutí a byl opět přihlášen v KOSu údaji svého profesora. „PavelTichý, za ef,“ řekl si pro sebe, honem přepsal písmenko a uložil úpravu. Kurzorještě při cestě k odhlašovacímu tlačítku na chvilku zastavil na jménuGrygar. Pak ale zavrtěl hlavou, odhlásil se a vypnul prohlížeč. Jen ať si to vyžere, za ty svý blbý nápady,pomyslel si.

Sněhobílá

2011-12-08T00:54:00.001+01:00

Ačkoliv je na prosinec stále ještě překvapivě teplo, ze všech obchodů se na nás, kromě korpulentních Santů, sladkostí, vánočních stromečků a ozdob, valí taky zimní svetry, mikiny, bundy a kabáty. A když jsem se před pár týdny vypravila obhlédnout současnou nabídku, napadlo mě jedno: chtěla bych být tak bohatá, abych si mohla koupit bílý kabát.

Totiž, ne že by zrovna bílé kabáty byly nějak předražené, kdepak, jejich ceny jsou stejné jako u všech ostatních černých, hnědých, modrých nebo fialových (!) kabátů. Ovšem pořídit si bílý kabát, milí zlatí, to není jen tak. Koupě takového krásného, bělostného kabátku je totiž investicí dlouhodobou a musí se dobře naplánovat. Nemyslete si, že si jenom koupíte kabát, odstřihnete cedulky a vezmete ho na sebe, kdepak, takhle to nefunguje! Tedy přinejmenším pokud chcete, aby váš krásně běloskvoucí kabát ještě nějakou dobu zůstal tak krásně běloskvoucí. Tudíž, chcete-li si pořídit takovýto kus oděvu, musíte se zdaleka vyhnout všem hromadným dopravním prostředkům, tedy tramvajím, autobusům, metru, trolejbusům a snad i lanovkám, protože tam by se z vaší sněhobílé nádhery brzo stal zválený obleček v odstínu koksovité šedi. Takže, s koupí bílého kabátu bezprostředně souvisí také koupě vlastního samohybu, tedy automobilu (na motorce nebo na kole byste si asi moc nepomohly), což popravdě není úplně levná věc.
Ale nebojte se, ten největší výdaj už byl zmíněn. Teď už jde jen o takové kosmetické drobnůstky, jako je třeba správná kabelka. V případě, že hodláte nosit bílý kabát, nemůžete si k němu vzít jen tak ledajakou kabelku! Vaše kabelka ke kabátu nesmí pouštět chlupy ani jakékoliv fuflíky, a především nesmí barvit. Pokud hodláte riskovat, že si nějakou takovou kabelku přece jen vezmete, musíte ji nosit v ruce a dbát na to, aby se vám v žádném případě neotírala o kabát. Ovšem nosíte-li s sebou mnoho věcí, například knihy či notebook, lepší bude, v rámci zachování vašeho zdraví a barvy vašeho kabátu, najmout si osobního nosiče, který vám kabelku ochotně přenese.
Dalším klíčovým doplňkem je samozřejmě šála či šátek. Aby vám váš choulostivý krček neofouklo, musíte ho něčím chránit, vyvarujte se ale čehokoli, co by mohlo na váš bílý kabátek pouštět chlupy nebo nitky! Také pozor na barvené materiály, otíráním by mohly pustit a vy byste brzo místo límce kabátu měly za krkem duhu. No a jste-li špindíry, tak na bílý kabát můžete rovnou zapomenout - každá kapička od vašeho oblíbeného starbucksového coffee to go bude okamžitě vidět! Samozřejmě tedy počítejte s tím, že si budete muset našetřit na čistírnu, protože tenhle kabát bude určitě potřebovat pravidelnou údržbu.
Jenže vaše vlastní nešikovnost mnohdy s podobnými nehodami vůbec nemusí souviset - může se vám velmi snadno stát, že do vás na ulici někdo vrazí, ohodí vás blátem auto nebo se o vás jen otře čísi pes velikosti krávy (a věřte mi, na bílé oblečení mají zvířata zřejmě nějaký speciální senzor) nebo nedejbože bezdomovec, a po bělobě je veta. Takže, berte to jako dobrou radu, k bílému kabátu si radši kromě auta a nosiče pořiďte také tělesnou stráž, nejlépe čtyři svalovce (které si všechny důkladně vymydlíte, aby vašemu kabátu od nich nic nehrozilo), kteří budou váš kabát chránit hned ze čtyř směrů.

Zkrátka a dobře, nosit bílý - opravdu bílý! - kabát, to je kumšt vyžadující mnoho trpělivosti, opatrnosti a financí. Je to sice šik, krásné, elegantní a hned tak někdo si na to netroufne, ale řekněme si upřímně, stojí to za tu námahu? Nechcete přece vypadat, jako když jste se vyválely v popelu - a už jsem takových pěkných pár slečen na ulici potkala. A nejhorší výhrůžka nakonec: nechcete se přece ocitnout inflagranti na Módním pekle!

Paměť léta nezakalí

2011-12-03T23:49:00.001+01:00

Druhým tématem pro povídku bylo Náhodné setkání po letech.

Složil přečtené noviny a položil je na stolek předsebe. Káva už měla ideální teplotu, a zatímco mu první doušek protékal hrdlem,Petrův pohled bloudil po tvářích u ostatních stolků. Pán s dýmkou hrál sámse sebou šachy, dvě noblesní staré dámy si v rohu užívaly čerstvých drbů alákavě vypadajících zákusků… a přímo u baru seděla dáma, při pohledu na niž semu prudce rozbušilo srdce. Ne, to přecenemůže být ona, pomyslel si. Už je totolik let… ale rysy má podobné, i barvu vlasů stejnou… to musí být ona! Vypadádobře, a ten přiléhavý svetr, no panečku, určitě jí musela povyrůst prsa… nebosi je nechala zvětšit? Hmm, minisukýnka, pěkně nožku přes nožku, aby jívykukoval podvazek… potvůrka jedna. Petr ucítil jisté pnutí v rozkrokua ušklíbl se pro sebe. Nechtěl fantazii pouštět moc daleko, proto rychle dopilsvou kávu a zvedl se od stolku. Přešel ke slečně, soustředěně hledící donotebooku.

„Ahoj, Lucko,“ pozdravil s úsměvem. „Smím sipřisednout?“

Zvedla oči od obrazovky a věnovala mu šokovanýpohled.

„A-ahoj,“ zakoktala se překvapeně. „No, prosím,“pokynula k volné židli a hypnotizovala ho pohledem, když se usazoval.

„Co tady děláš? To už je let, co?! Vůbec jsemnetušil, že ses z tý Itálie vrátila! Proč ses neozvala?“ zeptal se a onamu věnovala slabý úsměv.

„To víš… nebyl čas… a… nevěděla jsem, jestli mášstejný číslo…“ řekla rozpačitě.

Petr bleskovým pohledem zhodnotil její prsty. Žádnýprstýnek, který by mohl být považován za snubní. „Jak ses celou dobu měla? CoItálie?“

Lucie se na něj zadívala s hlavou nakloněnouke straně. „Itálie…“ zopakovala pomalu, „bylo tam krásně… ale spolupráces Italy je peklo,“ zachichotala se.

„No to si dovedu představit!“ zasmál se on.

„Co teď děláš?“ zeptala se ho a podepřela si bradurukou. Vypadala tak hezky, v tom hluboce vykrojeném svetříku…

„Dělám technickou podporu v jedný firmě… nojo, no jo, docela jsem se odchýlil od původního plánu, ale přece jenom, tohlenese víc, chápeš,“ mrkl na ni lišácky.

Přimhouřila oči a změřila si ho dlouhým pohledem. Možná bych měl znova šanci, pomyslel sidychtivě. Vypadá to, že má zájem – a žeje volná…

„Jasně, peníze vládnou světem,“ odpovědělas úšklebkem. „Já… teď dělám překlady z italštiny,“ přiznala.

„Při tvých zkušenostech jsi určitě dobrá,“zalichotil jí a ona se skromně usmála, klopíc oči.

„Kde teď bydlíš?“ zeptala se ho a on se usmál. Tak ta má jednoznačně zájem, pomyslelsi.

„Mám teď nový byt, ve Vršovicích,v novostavbě,“ řekl a dával si záležet, aby to neznělo hrdě.

„No páni,“ hlesla obdivně. „A vídáš se ještěs někým z dřívějška?“

Z dřívějška,pomyslel si. Naši společní přátelé, ať užbyli po rozchodu na mé nebo na její straně, stejně nějak zmizeli. Jakokdybychom byli jako pár silnější, lepší… No, třeba to tak i bylo. Kdo ví, co byse stalo, kdybychom se dali znovu dohromady…?

„Ne, nevídám,“ zavrtěl hlavou trochu smutně.„Všichni se tak nějak rozutekli, odstěhovali… nic o nich nevím.“

„Aha,“ hlesla a uhnula jeho pohledu. Asi ji napadlo totéž co mě. Třeba takypřemýšlí, jestli by se vrátili…

„A ty?“ zeptal se honem.

„Nene,“ zavrtěla hlavou. „Jen tu a tam po mailu,ale málo.“

Pokýval hlavou a ona v tu chvíli zaklaplalesklý notebook a kývla na číšníka, který se záhy připletl s účtem.Vytáhla z kabelky peněženku.

„Nech to, to je na mě,“ zarazil ji okamžitě.Zůstala strnulá uprostřed pohybu, s peněženkou otevřenou, a dlouze na nějhleděla. Rozmýšlela, nakonec pokrčila rameny a peněženku vrátila zpět do tašky.

„Díky, a promiň, musím už letět, odevzdávám dneskanějaké překlady,“ usmála se, vstala a hodila si popruh tašky přes rameno.

„Není zač, to je samozřejmost,“ zazubil se a vstal.Objetí? Polibek na tvář? Luciek němu odměřeně natáhla ruku a on s ní potřásl, nedávaje najevozklamání. „Někdy zavolej, číslo mám pořád stejný.“

„Jasně, měj se,“ řekla, naposledy se usmála arychlým krokem zmizela ve dveřích.

Petr se sesunul zpátky na židli, spokojeně se prosebe culil a prsty bubnoval na desku stolu veselou melodii. No páni, ona je zpátky, je tady, je sama a třeba se ještě uvidíme! Aťžijou náhody, to je neskutečný, takový šťastný setkání, radoval se.

Lucie honem naskočila do tramvaje. Proboha, kdo to sakra byl? pomyslela sizmateně.

The Lost Symbol

2011-12-01T17:19:00.001+01:00

Před pár měsíci mě popadl jakýsi knihkupecký amok a nakoupila jsem si spoustu četby, včetně poslední knihy Dana Browna, Ztracený symbol. Tuším, že jsem měla v ruce českou vázanou verzi, která stojí nějakých 399 korun nebo kolik, a pak potkala paperback v angličtině za polovic. A tak jsem se rozhodla, že se pochlapím a přečtu to anglicky.

No, upletla jsem si na sebe trochu bič, protože jsem mnohdy strašně chtěla vědět, jak to bude pokračovat, ale prostě se mi zoufale nechtělo číst anglicky, protože je to pro mě prostě náročnější. Každopádně mě překvapilo, že jsem až na pár slovíček bez problému rozuměla. Ovšem česky bych to asi přelouskla za pár dní, anglicky mi to trvalo 2-3 týdny.

Znám spousty a spousty lidí, kteří tvrdí, že je Dan Brown debil a píše brak, a mám v živé paměti, jak se má spolužačka před lety vztekala, když šel do kin film Šifra mistra Leonarda (a ano, patřím taky k těm, kterým se název Šifra mistra Leonarda líbí mnohem víc než DaVinciho kód). Spoustu lidí pohoršuje, jak si Brown vymýšlí a fabuluje s realitou. Uznávám, že konec Andělů a démonů byl velice přitažený za vlasy (jo, rejpejte si, četla jsem všechny Brownovy knížky :D), ale jinak mi jeho romány připadají naprosto geniální. Fascinuje mě jeho schopnost vzít reálné obrazy/symboly/díla a vyložit jejich význam tak, aby na nich mohl vystavět celou zápletku své knihy, to, jak dává do souvislosti zcela nesouvisející věci a je schopný v nich najít něco, čím je spojí. Brown je nepochybně neskutečně vzdělaný a já obdivuju jeho představivost a fantazii, že dokáže vymyslet tak zamotané a napínavé zápletky (tady se musím pochlubit - byla jsem na sebe velice pyšná, když jsem po přečtení nějakých 100 stran uhodla, kam na úplném konci Langdon doputuje :D). A za velký přínos jeho knih považuju také to, že čtenáře - i ty hloupější Amíky - čtení donutí si najít něco o těch obrazech/sochách/knihách, o nichž je řeč - prostě proto, že je zajímá, co to tam Brown popisuje a kde že vidí to, co píše. Díky němu jsem se dozvěděla něco o Svobodných zednářích, Templářích nebo Iluminátech i střípky z historie. A to mi hned tak nějaká knížka nepřinese.

Albrecht Dürer - Melencolia I

Constantino Brumidi - The Apotheosis of Washington

Dívka, která kopla do vosího hnízda

2011-11-29T00:45:00.001+01:00

Konečně jsem dočetla celou trilogii. Původně jsem zamýšlela napsat něco i o druhém dílu, ale nějak jsem se k tomu nedostala, a tak teď marně přemýšlím, který z tří dílů prohlásit za nejzdařilejší. První byl nejzajímavější onou detektivní zápletkou, která se Lisbeth Salanderové vůbec netýkala, druhý byl nejnapínavější a k třetímu mě žádné nej nenapadá - možná leda, že byl vyprávěn z pohledu nejvíce osob. Každopádně se mi všechny tři díly moc líbily a nezdá se mi, že by některý byl slabší než ty ostatní.

Napadlo mě ale sepsat jisté poznatky, které jsem díky této trilogii sebrala o severské kultuře (o které jinak nemám tušení).

Překvapilo mě, jak se v knihách mírnyxtýrnix objevují anglické věty. Asi Švédi umějí anglicky o poznání více než jiné národy, nepotkala jsem ještě českou knihu, která by byla takhle protkána větami v angličtině... a v mluveném slově Češi zřídkakdy používají celé věty, když už, tak spíš různé lol, omg, wtf, oblíbené imho :D nebo slova jako actually apod.

Podle trilogie Milénium bych řekla, že švédským národním jídlem jsou obložené chleby, protože je tam žerou všichni všude a furt.

Nevím, jestli je to věc překladatele nebo autora, ale divila jsem se častému opakování slov nebo sousloví - každou chvíli někdo o někom (nejčastěji Salanderové) prohlašoval, že je žába, každý druhý byl co chvíli zpocený jako myš a sousloví pípnout na ICQ mi taky přijde dost zvláštní.

A fascinovala mě všudypřítomná jablka. Nevím, jestli jsou Macy ve Švédsku tak dostupné počítače nebo jestli Apple Larssonovi zaplatil těžké prachy (což asi těžko, když to vyšlo až po jeho smrti, ne?), každopádně si nedokážu jinak vysvětlit, proč mají úplně všichni Apply. Zvlášť v prvním a druhém díle mi připadalo, že jsou PowerBooky a iBooky a podobné věci jediné jmenované značky, ve dvojce, přiznávám, přibyly ještě typy zbraní (případně nábytek z IKEA :D) a ve trojce už i auta a telefony, ale stejně. Každopádně používání značek je pro čtenáře docela zajímavé, aspoň já jsem si dokázala mnohem lépe představit prostředí knihy. Ale když už jsem komentovala překlad, zarazilo mě také (když jsem měla chuť si najít, kde se to vlastně všechno odehrává), že jsou některé ulice přeloženy a jiné ne. Doutnáková ulice, Rybářská ulice, Stavidlo... a pak Lundská, Kungsholmen a podobně. Nemám to ráda, to říkám rovnou. Trochu mi to připomnělo jedno komunistické vydání Medojedek od Ruarka, které jsem četla před lety a kde hrdina procházel Ústředním parkem (asi až v půlce knihy mi došlo, že jde o Central Park) a večer koukal na zápas Rudých Štulpen.

V blízké době hodlám zhlédnout taky všechny tři filmy (a jsem zvědavá na tu novou americkou verzi, co půjde do kin, i když se jí teda spíš bojím) a možná se tu tedy časem objeví i můj názor na ně.

Kocour v botách 3D

2011-11-29T00:07:00.001+01:00

Kromě IMAXu před dávnými časy jsem byla na 3D filmu jen na Harrym Potterovi a Relikviích Smrti II, z něhož jsem zas tak moc nadšená nebyla, protože byl na 3D dost placatý. A tak jsem chtěla jít na nějaký čistě počítačový film, abych viděla, jak to vypadá. A když je to navíc film o kočkách, tak byl výběr jasný.

Když říkám, že je to film o kočkách, musím dodat, že mě trochu zklamalo, že to nebylo tolik o kočkách. Ano, kočky jsou sice hlavními postavami a vystupuje jich tam setsakra dost, ale většinu času se prostě nechovají moc jako kočky, čekala jsem víc Simon's catózních a Garfieldózních narážek na kočičí chování. A taky mě štval padouch Humpty Alexander Dumpty (zrovna teď si fakt nemůžu vzpomenout na to české jméno, napadá mě akorát Julda Fulda a ten to nebyl :D) jako vajíčko. Dabingu jsem se opět trochu bála, a přišlo mi líto, že neuslyšíme Antonia Banderase a Salmu Hayek, ale vzhledem k tomu, že česky měl Kocour hlas Severuse Snapea, byla jsem naprosto spokojená :D Každopádně jde o takovou hodně akční pohádku pro děti s dějem dost přitaženým za vlasy (obří husa? really?), potěšily mě ale skryté "dospělácké" vtípky, aby se v kině neunudili ani rodiče. A koťátko bylo nejsladší ze všeho!

Celkový počet imaginárních hvězdiček: 3/5 aneb nenadchne, neurazí, ale znova na to jít nemusím

A na závěr má nejoblíbenější pasáž:

Advent máme, svíce plane...

2011-11-27T22:27:00.001+01:00

Od dob, kdy jsem byla malý fakan a Vánoc se nemohla dočkat už od konce letních prázdnin, je dávno dávno pryč. Během posledních několika, tedy minimálně tří, let jsem se přidávala spíš k lidem, kteří už od října vehementně nadávali na vánoční serepetičky v obchodech, posléze vrčeli kvůli sněhu a dárky sháněli z donucení v druhé půlce prosince. Navíc jsem tvor, který hrozně rád obdarovává lidi, takže mě na minulých dvou svátcích trochu zklamalo, že obdarovaní neměli z mých darů takovou radost, jak jsem si představovala (viz má drahá maminka, která doteď stále vrčí, že vloni nedostala nic osobního a nic co by chtěla, jen samé věci do auta), a loňské Vánoce navíc měly kyselou pachuť vykradené chalupy - na což jsme přišli až 23. 12., když jsme přijeli, těšíce se na pěkné svátky.

Nevím přesně, kde, kdy, jak a proč se udála ta změna, ale během tohoto týdne jsem se začala na letošní Vánoce přímo maniakálně těšit. Možná je to tím, že jsou teploty zatím poměrně příznivé a že ještě nesněžilo - kdo mě zná, ví, že jsem zapřísáhlý sněhofob; možná je to tím, že jsem se přestěhovala a můžu si teď téměř po libosti vánočně blbnout. A tak jsem se minulé pondělí procházela od sklepa až po střechu vyvánočněným This&That, po němž se rozléhaly koledy, a měla chuť skoupit všechny nejméně kýčovaté Vánoční blbůstky, které jsem potkala. Navíc mám už doma valnou většinu dárků a zbytek mám vymyšlený, jen zbývá je koupit, a podotýkám, že ještě není ani prosinec! Začala jsem se také Honzy nenápadně vyptávat, zda budeme mít vánoční stromek a uvažovala jsem, jak vyřeším adventní věnec, což nakonec vyřešil Honza, když přijel z Brna s tím, že nám jeho sestřička věnec vlastnoručně vytvořila. A tak jsme si dnes večer zapálili první svíčku - čemuž předcházela nejprve předpremiéra Puss in Boots 3D, posléze procházka s Makovicí a Petrem po Fler Offline (příště musíme přijít dřív, než budou ty nejhezčí věci rozprodány!) a pak potemnělou Prahou na Staroměstské náměstí na trhy a medovinu. V jednom stánku jsem si dokonce koupila pár vánočních ozdob, říkejte si klidně, že je to děsný kýč, mně se zrovna tyhle líbí :D Jen netuším, kdo by si věšel na stromek obří mrkev, kukuřici nebo i zebru a lva :D Na to jsem asi stále moc přízemní.

ježeček

ne, kočička mi chybět nesměla :)

kýč jak bič, no jo :D

když mně se tyhle labutě líbí už od dětství :D

Poté jsme se s Honzou rozhodli vyzkoušet T.G.I. Friday's, což asi nebyl až tak dobrý nápad, rozhodně nemají úplně studentské ceny, s tím jsem ale počítala. Atmosféra celkem fajn, obsluha maximálně úslužná, jídlo skvělé - ale už po cestě metrem domů nám začalo být oběma poněkud zle, Honzovi je šoufl doteď, já to v metru nějak rozdýchala :D

Doufám, že teď už budu mít víc času na blogování, sešlo se mi spousta nápadů na posty :)

Okružní jízda

2011-11-16T23:06:00.001+01:00

Vážně poslední dobou nějak nestíhám, dokonce sem ani nezvládám přidávat ty povídky, pokud je vůbec stíhám psát. A taky nějak nestíhám odpočívat, protože i když se mi povede, že zrovna nic nemusím, hlavou mi beztak proudí myšlenky na práce do školy, práce do práce a případně občas i na bakalářku. A k tomu mě osud stále nemá rád (čti pořád se mi dějou šílený schválnosti) a navíc se blíží Vánoce, no prostě ideální konstelace, ne? :D

Když jsem minulý týden přebíhala na Národce koleje a viděla blížící se dvaadvacítku (:D), napadlo mě, že jsem vlastně ještě nikdy neprojela kompletně celou její trasu. A připadalo mi zvráceně stylové udělat to zrovna tuhle neděli. V rámci dalších poletování, vymýšlení a řešení jsem pak tuhle myšlenku zcela zazdila, beztak mi bylo jasné, že se mi v neděli nikam nebude chtít :) Ovšem v sobotu, poté, co jsme se zcela přecpali Honzou úžasně připravenou anglickou snídaní, mi Honza sdělil, že pro mě má překvapení a že někam jedeme. Myslela jsem si, že jde o takové překvapení, jako když jsem já jeho vzala den po jeho narozeninách do luminária, a i když jsem se jako správná ZMM mohla ukousat zvědavostí, poslušně jsem se nechala odtáhnout na autobus. Když jsme vystupovali na zastávce Nádraží Hostivař, začínala jsem čichat člověčinu, načež jsme naskočili do právě k odjezdu připravené dvaadvacítky a oba se strašně smáli, protože jsme zcela nezávisle na sobě měli ten stejně pitomý nápad, projet si symbolicky trasu dvaadvacítky :D Honza se nestačil divit a říkal, že mi tenhle svůj potrhlý nápad nechtěl svěřit, protože si myslel, že budu nadávat, že strávíme hodinu a půl bezcílným a zbytečným couráním po Praze. No, jasně, já nic nestíhám a místo abych doháněla resty do práce/školy, vozím se tramvají... ale přece jenom, jsme mladí, prdlí a ta symbolika tam prostě je, ne?!

fotky kradené z internetu

Nožem k srdci

2011-11-04T21:22:00.001+01:00

Na předmět tvůrčí dílny, který vede Prof. MgA. D. J. Novotný, píšeme každý týden povídky na zadané téma. Ty pak na semináři přednášíme a hodnotíme. Maximální rozsah by měl být 1,5 strany, což není mnoho :) První téma bylo Nožem k srdci, neboli kuchyňská vražda, což je údajně nejčastější typ vraždy.

Probudit se v sobotu ráno s bolehlavem, natom není nic zase tak zvláštního, to se zkrátka každému občas stane. Ovšemprobudit se v cele předběžného zadržení, to je přece jen trochu zvláštní.Takhle většina večírků nekončívá.

Když se posadila na tvrdém kavalci, celý svět ses ní zahoupal a připadala si, jako by ji někdo praštil po hlavě gumovoupalicí. Její mozek se pomalu probíral z letargie a první normální, poměrněstřízlivá myšlenka, byla: Ksakru, taktohle teda budu pěkně těžko vysvětlovat našim. Na protější posteli sechoulila jakási postava.

„Hej, co s náma bude?“ houkla na ni dívka ateprve když se postava převalila a nespokojeně zabručela, došlo jí, že senejedná o její kamarádku.

Krátkovlasá žena se protáhla, napřímila se a dlouzezívla. Pak ji sjela kritickým pohledem a chraplavě promluvila:

„Co bude s tebou, kočko, to netušim. Ale pro mě toasi moc růžově nevypadá,“ zachechtala se kysele.

Děvče polklo, připadalo mu, že se mu ústa brzysamovznítí, jakou měla žízeň, a pak se nejistě zeptala: „Za co tady jste?“

Ženina tvář se stáhla v úšklebek, pak teprvepřišla odpověď.

„Kvůli chlapovi, jak jinak. Každej večer trávilv hospodě, vždycky prochlastal všechny prachy, doma nehnul prstem – prostěklasickej chlap…“

Že jsem septala, pomyslela si dívka, jejíž bolavé hlavě ženino zvučné vyprávěnínedělalo úplně dobře.

„Včera přišel nažranej z hospody, kecnul siv kuchyni a ptá se, co bude k večeři. Chápeš, přijde si po půlnoci aptá se, co bude k večeři?! Tak sem mu řekla, že nic, že měl přijít dřív,že v jednu v noci už mu vyvařovat nebudu, na to ať klidně zapomene –a von, kretén, mi začal okamžitě nadávat, řval na mě, sprostej byl…“

Dívce ve zlé předtuše přeběhl mráz po zádech. Dalo seočekávat, že tenhle příběh nebude mít zrovna šťastný konec, ale ona si netroufalaženu a její vyprávění přerušit.

„Chápeš to, já mu vařim, uklízim, peru a von na měřve, když mu nechci v jednu v noci udělat večeři? Tak mi ruply nervya jak jsem stála u tý kuchyňský linky, ten nůž mi padnul do ruky…“

Mladé děvče ztěžka polklo. Při představě toho, co semuselo v noci v kuchyni téhle dámy odehrát, se mu značně zahoupalžaludek.

„Byl vožralej, že jo, tak se moc nedokázal bránit…Ten nůž do něj zajel jak po másle, neřekla bych, že je tak snadný někohoprobodnout… akorát tý krve co vyteklo, to bys nevěřila, taková kaluž… a kdyžpřijeli policajti, všude to rozšlapali, po kobercích, všude prostě, nechtělabych to čistit.“

Dívku roztřásla zimnice, přitiskla si ruku před ústaa snažila se nemyslet na výjev, který jí fantazie kreslila před očima. Ženachladnokrevně přidávala další detaily a propichovala ji skoro provokativnímpohledem. V tu chvíli se otevřely dveře cely a dívka nadskočila.

„Která z vás kradla v tom obchodě? Jdetek výslechu,“ řekl policista nepřátelsky a děvče na něj překvapeně vyvalilooči.

„Já,“ zvedla se krátkovlasá žena z kavalce azazubila se na mladou delikventku.

„Tak pojďte, nemáme na to celej den,“ zabručelpolicista.

Žena přešla několika kroky celu, ve dveřích se alezarazila a obrátila se zpět na dívku, sedící jako hromádka neštěstí na posteli.

„Ty, malá – nevěř všemu, co ti kdo nakuká,“ řekla,zasmála se a pak za ní zapadly těžké dveře.

A sakra!

2011-11-02T23:47:00.001+01:00

Ano, mí drazí, všimla jsem si, že už je listopad, a všimla jsem si, že jsem nestihla dokončit svou vlastní blog challenge včas. Já totiž poslední dobou nestíhám nějak nic :D Kupříkladu tenhle post jsem chtěla napsat už tak před třemi dny s tím, že se rovnou omluvím, že to teda do konce listopadu nestihnu. Hm. Fail. Samozřejmě jakožto detailistku, jak se zde sama prezentuju, mě to nebesky štve, ovšem na blog jsem toho během posledních asi tří týdnů mínila napsat mnohem mnohem víc, než se tu objevilo - chtěla bych sem postupně dodat povídky, které píšu každý týden na seminář (říkala jsem si, že to bude fajn výplň, když nestíhám blogovat normálně, ale nějak nestíhám blogovat ani ty povídky, protože jsem prostě detailistka a úprava každého blog postu ke správnému naformátování pro mě znamená docela dost minut práce), chtěla jsem napsat svůj názor na Nebela (v tento okamžik bych ho mohla i doplnit o svůj dojem z Rudiše, kterého jsme dneska měli na přednášce), napsat svůj názor na Dívka, která si hrála s ohněm a na spoustu dalších blbůstek... ale prostě vážně vážně vážně nestíhám. Do toho všeho, co jsem si na sebe navalila, se mi teď objevila velice lákavá práce, takže místo plánovaného víkendového dumání nad bakalářkou budu dumat nad něčím úplně jiným... Takže jedno velké pardon! pro mé sledě, snad se to časem zlepší!

Trhni si nohou, Zuckerbergu!

2011-10-15T23:45:00.000+02:00

Když jsem plánovala už rok slibovanou kolaudační párty, usoudila jsem, že bude nejlepší udělat radši párty dvě, protože do našeho skromného 2+kk se prostě 20 lidí najednou nevejde. Rozdělila jsem tedy akce na hosty z gymplu a hosty z internetu s příměsí vysokoškoláků. No a konečným produktem těchhle dvou večírků byl, jak jsem si později uvědomila, skoro až sociologický průzkum :D

Na guestlistu bylo 14 lidí, které jsem poznala osobně, a 9 lidí, které jsem poznala nejdřív online a teprve pak offline. A teď si, milý pane Zuckerbergu, pánové z AOLu, pane Larry Pagei a ostatní praštění ajťáci, držte klobouky, protože to, co vám tady hodlám nekompromisně vmést do očí, vás určitě nepotěší :D Aneb: ze 14 lidí, s nimiž jsem se seznámila bez jakéhokoli přispění internetu, jich dorazilo 9 (včetně drahých poloviček dokonce 11), a z oněch devíti, s nimiž se znám hlavně přes internet, dorazila *virbl* nula :D Čímž pádem můžeme z daného vzorku usouditi, že vztahy navázané osobně jsou pevnější a lidé si na člověka spíš udělají čas, když mu na tom záleží (i když jdou ráno na osmou do práce nebo ráno řídí z Prahy až do Znojma nebo mají od rána celodenní zkoušku orchestru nebo to mají přes celé město), než povrchní vztahy navázané onlajn. Tak, a běžte se všichni s těma svýma praštěnýma sociálníma sítěma zahrabat! :D

Proč já sakra nejsem sociolog? :D

Vedlejší produkty:

7 prázdných lahví od vína
7 prázdných lahví od piva
2 prázdné lahve od rumu
2 prázdné lahve od Coca-Coly
2 prázdné lahve od Kofoly
2 obří hromady špinavého nádobí
1 prázdná lahev od kyselých okurek :D
připečený alobal na varné desce :D (jo, jde to dost blbě dolů :D)
dvojí přespání nejvytrvalejších návštěvníků
a dvojí uléhání do postele v pět ráno.

Díky bohu za milé a přátelské sousedy, kteří neřekli jediného křivého slova na to, že jsme se tu dva pátky po sobě řehnili až do rána a že nám tu procouralo kdovíkolik lidí, ovšem teď myslím, že dám zase sousedům, sobě i bytu pár týdnů až měsíců klidu :)

Drahý Murphy...

2011-10-14T17:00:00.001+02:00

Připadá mi, že se mi poslední dobou denně aspoň jedinkrát musí nutně připomenout, že zákony schválnosti stále fungují. Prakticky každodenně se mi stane nějaká taková menší nebo větší schválnost, některé dokonce přetrvávají delší čas - aneb, 1. 10. rozjedu blog challenge, protože chci víc psát, a bum, 3. 10. mi začne škola, kde mám 5 předmětů a každý týden budu po celý semestr odevzdávat 4 práce, takže mi dává dost práce každý týden sesmolit je, natož abych ještě přemýšlela nad blog challenge. Jasně, náhoda, ale taková... schválnostní. Musím říct, že poslední dobou často vzpomínám na článek, který vyšel před nějakými dvěma třemi lety v Respektu, a který kritizoval naši fakultu a obor a citoval dívku, která studia po půl (?) roce nechala, protože se tam "málo psalo". Jó, děvče, mělo sis počkat do třeťáku, protože teď je toho psaní skoro víc než by mi bylo libo. I když tedy zrovna sonety a básně ve volném verši nepovažuju za ideální průpravu pro budoucí žurnalisty. No co už.

Další schválností mého života je, že během celých 2 let na vysoké škole jsem tiskárnu doma využívala převížně o zkouškovém, během semestru jsem tu a tam tiskla nějakou seminárku, ale to bylo vše. Ovšem teď, v okamžiku, kdy jsem se odstěhovala a tiskárnou zatím nedisponuji, odevzdávám 4 tištěné práce týdně :D Tudíž jsem se začala porozhlížet po nějaké té tiskárně, dokonce jsem si i vybrala cenově přijatelnou variantu - tiskárnu Canon PIXMA MG3150. Samozřejmě teprve v okamžiku, kdy jsem ji chtěla objednat, jsem si všimla malé doušky "momentálně nedostupné zboží", ovšem to mě neodradilo a začala jsem hledat na jiných serverech. Heuréka.cz mi ukázala, že někde je dostupnost "do týdne", jinde "do dvou týdnů", případně "1 měsíc", a nejčastěji "na dotaz". Dotázala jsem se tedy na Softcomu, kdy se tiskárny dočkám, a dozvěděla jsem se, že bude k dispozici na konci října, protože ji Canon ještě nedovezl do ČR a tudíž ji ještě nemají nikde. Ano, další schválnost mého šťastného života :D A o tom, že pokud se náhodou odhodlám a rozhodnu se něco organizovat, zpravidla to kompletně zkrachuje nebo lidé, u kterých chci, aby se zúčastnili, nemají čas, radši vůbec nemluvím :D

Přes veškerou nepřízeň osudu se ale včera odehrál velmi významný okamžik - aneb dávno pořízené knihovničky konečně spočinuly na svých místech nad radiátorem v ložnici. Měla jsem z toho šílenou radost a urychleně jsem si je taky zasídlila svými serepetičkami - a skripty a slovníky, které se do té doby musely smířit s pobytem v mé skříni. Teď už jen uklidit psací stůl, na němž stále trůní vrtačka a sirhonza se nemá k tomu ji uklidit, a bude to dokonalé :)

(sakra, to mi připomíná, že jsem pořád nezalila tu kytku!)

Kéž by tak ty vědomosti nebyly tak těžké!

Pár reklam a antireklam

2011-10-14T00:31:00.007+02:00

Na tenhle semestr jsem si na sebe navalila celkem vražednou kombinaci koníčků a povinností, takže mám už po prvním týdnu dojem, že budu muset asi záhy začít šňupat kryptonit, abych to všechno zvládala bez ztráty květinky (což mi připomíná, že bych měla zalít kytku). Pokouším se propojit školu, kurzy a práci se snahou mít hezky upravený čisťoučký byt, občas si příjemně odpočinout a napsat blog, a tu a tam vyrazit někam za kulturou, protože se toho poslední dobou děje hrozně moc, co by mě zajímalo (nebo mě jen zajímá čím dál tím víc věcí?!). Jak vidno už na samotném blogu, nějak se mi to ne úplně daří - ovšem zatím stále žiju a zdá se, že jsem i poměrně psychicky zdráva :)

Nejprve se zastavím u akce, o které jsem chtěla psát už od chvíle, kdy jsem ji navštívila, až na to, že mi na ten zápisek nějak nezbyl čas. V sobotu odpoledne jsme se totiž s Honzou pochlapili a vyrazili jsme na veletrh FOR Interior. Původně jsme totiž měli v plánu i veletrh Tendence, na který jsme dokonce měli i volňásky, ale protože jsem během pracovních dní, kdy probíhal, pracovala a o víkendu byla mimo Prahu, a protože jsem lemra líná a nechtělo se mi vstávat brzy ráno, abychom si veletrh proběhli během dopoledne, jaksi z toho sešlo. Z FORu málem taky sešlo, protože jsme v pátek večer měli dosti bouřlivou kolaudačku, která se protáhla až do pěti do rána, takže jsme druhého dne byli poněkud nepoužitelní. Nakonec jsme se ale vyhecovali a na veletrh dorazili, ač necelou hodinu před zavíračkou.

Popravdě řečeno, čekala jsem od veletrhu trochu víc (a částečně si za to můžu sama, protože jsme dorazili opravdu celkem pozdě a některé stánky už měly zavřeno) a asi nejvíc z celé expozice mě zaujala venku předváděná rozkošná autíčka Hurtan.

I vevnitř bych si ale vybrala - fascinovaly mě obrovské vířivky, ale i vymakané šatníky na míru. Líbil se mi taky balkonový/terasový/zahradní nábytek i další věci, ale přece jen, co do velkého nábytku už jsme vybaveni, hledala jsem spíš drobnosti. Zalíbily se nám čajové konvičky, ovšem dozvěděli jsme se, že je to jarní kolekce, která půjde do prodeje v březnu a tudíž máme smůlu :D

velice originální pojetí stánku

Hádejte, proč se mi tahle ložnice líbila!
No jasně, fialová se zelenou, jako naše koupelna!
A navíc ta lampa <3

A samozřejmě, fialová kuchyně. (pozdrav pro merry :) )

libo-li spát v lodi? :D

(ano, mám ty fotky nakřivo a ano, ostatní byly rozmazané, protože jsem fotila bez blesku, ale to je mi momentálně fakt jedno :D)

Po veletrhu, tedy v okamžiku, kdy nás začali vyhánět a haly se povážlivě vyprázdnily, jsme z Letňan zamířili na Florenc, protože Honza koupil do nedaleké pizzerie voucher na kávu a (údajně pravé italské) tiramisu. Po cestě jsme se domlouvali, že už máme celkem hlad a tak bychom tam mohli i povečeřet. Ovšem chyba lávky, protože se jednalo o další typicky český příklad přístupu k voucherům - přijďte, zalevno se najezte nebo napijte, a hlavně už se nikdy nevracejte. Pizzeria Rialto vypadala uvnitř sice celkem sympaticky, nahoře ale byly stoly zavaleny špinavým nádobím, za něž se nám posléze číšník omluvil, ovšem když jsme se pohodlně usadili, otevřeli jídelní lístky a Honza vytáhl z kapsy voucher, číšník nám sdělil, že tiramisu nemají a ať si dáme cheesecake, že těch mají habaděj a nikdo je nechce. Co prosím?! Tak oni prodávají vouchery na tiramisu a pak, když se člověk dovalí, dozví se, že tiramisu není? A když jsem navíc nakoukla do jídelního lístku, kde jsem zahlédla, že cheesecake prodávají za akční cenu 29,- a tiramisu stojí 69 Kč, málem jsem Honzu vytáhla na nohy, protože on už byl rád že je rád a že dostane kafe a asi by se s oním cheesecakem i smířil. Já to ale odmítla a tak jsme odešli, oba nasraní, a já teď lituju, že máme voucher, takže se tam musíme vrátit, nejradši bych se tomuhle podniku nadosmrti vyhýbala. Takže, moji milí čtenáři, udělejte mi tu laskavost a do Pizzeria Rialto radši nechoďte ;)

Blog challenge trochu jinak

2011-09-30T16:33:00.000+02:00

Tvůrčí skupina KlaPi & sirhonza uvádí:

Blog challenge, jak ji neznáte!

Blog challenge má 10 úkolů. Úkoly nejsou rozplánovány na jednotlivé dny, takže je jen na vás, jak si je rozložíte. Je povoleno úkoly řešit napřeskáčku.

(1) Napište minirecenzi na divadelní představení, které jste naposledy zhlédli

(2) Vymyslete nový vtip s Chuckem Norrisem

(3) Nakreslete beránka!

(4) Napište básničku o nevšedním zážitku dnešníhodne o minimálně čtyřech verších

(5) Nafoťte vámi uvařené jídlo plus recept, jak hovyrobit

(6) Představte nám knihu, kterou jste přečetli jako první

(7) Natočte videoblog!

(8) Nakreslete vlastní komixový strip

(9) Představte svého oblíbeného plyšáka

(10) Stvořte vlastní blogchallenge!

Originalita ceněna a podporována, proto nejsou žádná vražedná pravidla. Účelem je sranda.

Muži v naději

2011-09-27T23:14:00.000+02:00

Poslední dobou se mi tu nějak sešlo hodně mužů, že? :)

Vzhledem k tomu, že Ženy v pokušení se mi hodně líbily, nechtěla jsem si nechat ujít ani další Vejdělkovinu, ač jsem na ni také četla dost rozdílné názory. Po filmu ryze pro ženy chtěl asi Vejdělek do kin přilákat hlavně chlapy, ovšem s námi byly v kině především páry či přímo skupinky lidí tak 40-60 let. Skoro jsem měla dojem, že snad přijel autobus nějakých skorodůchodců - samí vychechtaní vidláci, co jim na první pohled sláma lezla z bot, kteří šustili pytlíky bonbonů - důkladně vybaveni z domova, protože místní popcorn je předražený - a hlasitě se bavili. A já s Honzou jsme v celém kině byli nejmladší. Trapas.

Nejprve mě znechutil 35 minut trvající blok reklam. Filmové trailery já sice ráda, ale abych si šla dřepnout do kina na )nekecám) pětiminutový spot OSTRAVA!!!, to mi přijde trošku moc, doufám aspoň, že v ostravském Cinestaru takhle podporují Prahu nebo Brno.

Film se snaží být vtipný už od samého začátku, první rozhovor Macháčka s Polívkou se ale o vtip spíš sveřepě snažil, než abych se opravdu zasmála. Začala jsem se obávat, že celý film bude spíš pseudovtipný a trapný, a poté, co tchán Polívka začal svého zetě Macháčka navádět, ať jeho dceři zahne, skoro jsem se naštvala :D

Nakonec se z Mužů v naději vyklubal i celkem vtipný film. Vzhledem k tomu, že je v něm dohromady asi tak osm významnějších postav, které se všechny navzájem podvádějí, vznikají docela vtipné situace. Ale kamenem úrazu je pro mě právě to, že se všechno, úplně všecičko točí kolem nevěry. Všichni podvádějí, je to tak přece normální, no ne? Tak nějak bych tedy zformulovala poselství tohohle filmu. Bolek Polívka, velký kanec, podvádí kde může, dokud mu nezemře žena. Pak už nemá koho podvádět, čímž pro něj tahle "hra" ztrácí smysl a zábavnost. Ovšem když náhodou zjistí, že mu žena, vědoma si jeho eskapád, také zahýbala, vytočí se do nepříčetna. V některé z recenzí jsem zahlédla domněnku, že chudák Marta (Simona Stašová) umřela naprosto zbytečně, já si ale myslím, že vím důvod, proč se Vejdělek rozhodl ji zabít dřív, než Rudolf zjistil její nevěru - protože, logicky, kdyby byla tou dobou naživu, zmlátil by ji jako žito, a to se do filmu přece moc nehodí. Místo toho aspoň použil popel z její urny na posypání namrzlého chodníku, což mně tedy přišlo maximálně odporné, nechutné a pohoršlivé, ale zbytek kina řval smíchy, takže jsem asi jen moc cíťa.

Téměř závěrečná scéna, kde Ondřej hodlá rozkošné a sexy Šarlotě (Vica Kerekes) v luxusní restauraci oznámit, že chce aférku mezi nimi ukončit, je samozřejmě extrémně vtipná způsobem, jakým Ondřej z restaurace prchá poté, co se v ní objeví jeho žena Alice (Petra Hřebíčková). Konečný hřebíček do rakvičky ale filmu zatluče situace na terase, kde se Alice za světla svíček Ondřejovi téměř na kolenou omlouvá, že ho podezřívala z nevěry. Co se sakra omlouvá, když jí nevěrný vážně byl?!

Zkrátka a dobře, pro Muže v naději asi platí to, co jsem psala u Žen v pokušení, jen opačně: je jasně cílen na muže, kteří z něj asi opravdu jsou nadšení. Zato já jako žena si připadám spíš trochu uraženě nebo znechuceně.

P.S.: Nevím, jestli jsem jen tak všímavá, nebo byl ten product placement ANNONCE, Citroënu a Absintu tak příšerně okatý?

Celkové hodnocení: 2/5 (imaginárních) hvězdiček

Muži, kteří nenávidí ženy

2011-09-27T00:01:00.001+02:00

Poslední dobou jsem se skoro nebývale rozepsala, jak všichni vidíte tady na blogu (a možná mě za to i proklínáte). Jedna z příčin je to krásné babí léto, co je momentálně za okny a mně nelogicky připadá hrozně inspirativní, dalším faktorem je to, že se poslední dobou mám vážně hrozně fajn, ale hlavním původcem je určitě pan Stieg Larsson, dej mu pánbůh věčnou slávu (no, vlastně už asi dal, tak nic). Posledních pár let jsem tak nějak nestíhala číst to, co jsem chtěla, takže se teď pokouším to dohánět a zase se mi vrací stará diagnóza, že čtu-li chytlavou knížku, mám chuť něco spáchat sama :)

Z Mužů, kteří nenávidí ženy se stal poslední dobou fenomén - tedy nemyslím fenomén jako z Twilightu nebo HP, samozřejmě, spíš fenomén mezi tou vzdělanější vrstvou - a já se dlouho chystala si trilogii Milénium přečíst. Teď mám za sebou první díl a musím říct, že to bylo fakt dobré. Celé rozplétání záhady a pátrání popsané jako kdyby to bylo opravdu ze života, četlo se to skoro samo. Sice mi závěrečné vysvětlení a rozuzlení připadalo skoro až moc brutální, násilné a drastické, ale víceméně to odpovídá jakési všeobecné představě o Skandinávii - drsná severská země a tyhlety řeči. No, asi to bude pravda, když ji tak popisují i tyto knihy - a pokračování Dívka, která si hrála s ohněm asi podle prvních několika stran, které mám zatím za sebou, nebude o moc mírumilovnější.

Už se těším, až si knihu přečte i Honza a pak se podíváme na film. Jsem na něj celkem zvědavá, hlavně proto, že momentálně opravdu nechápu, jak mohli 530 stran knihy, odehrávajících se během celého kalendářního roku, narvat do dvouhodinového filmu.

Každopádně, kdo nečetl, tomu doporučuji, vážně se mi to líbilo, i když nejsem zvlášť z toho závěru až tak nadšená, jako někteří jiní.

Některé návštěvy neklepou

2011-09-26T18:14:00.000+02:00

Dnešní den začínal dost zvláštně. Do postele jsem se sice odebrala už asi v půl dvanácté, což je na mě nevídaný rekord, chybělo mi ale ještě nějakých 120 stran do konce 1. dílu Milénia od Stiega Larssona - takže samozřejmě moje "půjdu si lehnout a ještě si přečtu jednu kapitolu před spaním" nakonec znamenalo "dorazím celou knížku a usínat budu až ve dvě v noci". To nebylo moc strategické, vzhledem k tomu, že jsem se uvolila vzít druhý den ranní směnu, takže jsem se z postele vypotácela už před půl osmou. Za okny byla perfektní mlha a pořádná kosa, takže jsem utemovala okna a schoulila se s notebookem na gauči.

Nepracovala jsem ještě ani hodinu, když jsem slyšela z předsíně podivné škrábání, tak jsem se šla podívat, co to proboha je, jestli se sirhonza ve spánku hlady dobývá do špajzky nebo co. Škrábání se ale ozývalo zpoza vnějších dveří, takže jsem opatrně pootevřela a setkala se se dvěma vyvalenýma oranžovýma očima. Sousedovic kočka usoudila, že už jí společná předsíňka mezi byty na procházku nestačí a dožadovala se vstupu k nám. A protože jsem kočkomil, otevřela jsem jí dveře dokořán a ona se jala zevrubně zkoumat náš byt. Já se vrátila k notebooku a občas jen zhodnotila situaci - kočka prošmejdila každičký kout, každý čtvereční centimetr pročenichala a pohybovala se po bytě přikrčená, naježená a s vyvalenýma očima. Chvilku poseděla vedle mě na gauči, když jsem se zrovna moc nehýbala - jakmile jsem se pohnula, vyděšeně uskakovala. Prošmejdila i kuchyňskou linku - což bych teda vlastní kočce rozhodně nedovolila, ale na tuhle návštěvnici mi bylo tak nějak blbé řvát :D

Chvíli postála na varné desce, díkybohu vypnuté a studené, číhala na neumytou pánev - až jsem měla obavu, že se v ní už vyvíjí nový život, ale přece jen tak dlouho tam ještě nestála!

Posléze se odhodlala i druhá sousedovic kočička a připlížila se na obhlídku, zůstávala ale stydlivě jen v předsíni u koše na prádlo - a zrzavá zvědavka se jí parádně lekla, když vykoukla z kuchyně :D

Obývák a kuchyň ji patrně přestaly bavit, takže se začala dožadovat vstupu do ložnice. Pootevřela jsem jí tedy dveře a ona vklouzla dovnitř. Říkala jsem si, jak se asi bude Honza tvářit, až se probudí a vedle něj bude sedět sousedovic zrzunda :D

Kočku ale spící Honza nezaujal a vrátila se za mnou do kuchyně. Zalezla pod radiátor, prošla se po parapetu, pokusila se otevřít si mou skříň a nakonec zakotvila v poličce konferenčního stolku.

Když pan soused vyrazil vynést odpadky, volal na obě kočky, ať jdou domů - ale evidentně se jim u nás líbilo, protože neposlouchaly :D Nakonec se páníčkem nechaly ukecat a náš byt opustily :) Nevím, co na to říkají jejich majitelé - kočky k nám už jednou migrovaly a paní sousedka si je pak přišla vyzvednout s tím, že minulý nájemník tu míval psa, kterému kočky chodívaly lustrovat misky, proto je asi tenhle byt láká i nadále. Každopádně já bych si takovou návštěvu klidně nechala líbit, zrzečka se po chvíli i nechala hladit a pak mi dokonce sama nastavovala hlavu. Jen Honza se trochu divil, když vstal, vylezl z ložnice a stál proti otevřeným dveřím a kočce :D

Art of Can

2011-09-25T22:36:00.000+02:00

Po kulturním sobotním večeru jsme se rozhodli kulturně pokračovat i v neděli a vyrazili jsme do centra na výstavu Red Bull Art of Can. Vzali jsme to procházkově z Můstku přes Staromák (kde právě odbíjel orloj, takže jsme měli co dělat, abychom se protlačili davem) a skrz Pařížskou, kde se odehrával Prague Fashion Weekend, takže taky davy, i když kupodivu ne tak strašné, jak jsem se obávala. Protáhli jsme se tedy kolem mola, zahlédli pár zimních modelů a metelili směr bývalé kasino proti právnické fakultě. Mnohokrát jsem kolem toho zchátrale vypadajícího kasina se zadeklovanými výlohami jela a říkala si, jak je to lukrativní místo a že je divné, že tam nic není - a teď se tam usídlila výstava plechovek.

Na výstavu nás nalákaly plakáty v metru a po městě, na nichž byly opravdu zajímavé výtvory. Některé zajímavé výtvory se na výstavě opravdu našly, ty nejzajímavější, prezentované například na stránkách, na které nahoře odkazuji, jsou ale díly zahraničních ručiček, takže si je malý český člověk prohlédnout nemohl. Velká škoda, a docela zklamání, výstava není zas tak velká, jak by člověk čekal, dá se projít během slabých deseti minut, což nám přišlo trochu málo. Ale co bychom také chtěli na výstavě bez vstupného, že!

Yes, we can! :D

Taková obří mořská ryba, špatně rozpoznatelná :D

Faraon, krutej!

Sovička!

sirhonza pečlivě studující složení Red Bullu

A jedna zrcadlová :)

Minuit à Paris

2011-09-25T18:59:00.000+02:00

Miluju Paříž a miluju francouzštinu - což asi mí pravidelní čtenáři dávno vědí :). A tak, když jsem zjistila, že v Kině Aero budou za dva dny dávat nový film Woodyho Allena s názvem Půlnoc v Paříži, ani jsem moc nezkoumala, o co vlastně jde, a po dohodě s Honzou rezervovala lístky. Přece jen, jméno režiséra slibovalo, že to snad nebude odpad - a taky nebyl.

Ne že bych nějak zásadně nesouhlasila s multiplexy, vcelku proti nim nic nemám, přesto mám ale dojem, že v malém kině si člověk film prostě vychutná lépe - a dokonce levněji. Davy lidí s obřími kýbly popcornu v rukou mi prostě připomínají nynější moderní dobu, zatímco malé zšeřelé kino zastrčené v průjezdu je takové milé, přátelské a svým způsobem romanticky zpátečnické. Nemá sice obří cele polstrované sedačky a je v něm málo místa na nohy, ale jde-li člověk na dobrý film, drobného diskomfortu si ani nevšimne. A zrovna pro Půlnoc v Paříži je komorní atmosféra malého kina naprosto ideální.

První záběry Paříže a já se rozplývala. Počátečních několik minut mě dokonce dokázalo přesvědčit o tom, že Paříž je krásná i za deště - ještě než to stihla hlavní postava prvně říci. Ačkoliv základní situace je skoro až "trapná" - pár snoubenců v Paříži, proboha, něco originálnějšího by nebylo? Woody Allen dokázal i z tak tuctového námětu vytřískat skvělé pokračování. Ušlápnutý romantický ťunťa Gil Pender (Owen Wilson) by nejradši v dešti bloumal městem, zatímco jeho blonďatá vystajlovaná snoubenka generál (Rachel McAdams) ho honí po obchodech se slevami a pro jeho romantické sklony nemá žádné pochopení. Její drahý se nakonec vzpříčí a místo na diskotéky si po večerech odskakuje konzultovat svou novelu s Ernestem Hemingwayem či svádět milenku Pabla Picassa. Úžasně vykreslení umělci počátku minulého století, dokonalá atmosféra, skvělé, snadno plynoucí a vtipné dialogy - a to vše v mé milované Paříži, jednou současné, jindy plné automobilů z 20. let minulého století, poté zase secesní. A do toho angličtina míšená s francouzštinou.

Pro mě by tenhle film mohl klidně mít i tři hodiny a já bych si ho celou dobu skvěle užívala. Mirka Spáčilová mu ve své recenzi vyčítá snahu poučovat, mně však Gilovo zjištění, že nebýt spokojený se svou dobou je obvyklé, ale že má člověk být rád, že žije tam, kde žije, nepřipadalo tak pohoršlivé. Stejně tak paní Spáčilové nesedí přílišná nostalgie, vzhledem k tomu, že podzim je u mě ale často spojen s nostalgickými náladami, Allen mi tak spíš padl do noty.

Za mě tedy jasných pět hvězdiček z pěti, naprostý must-see a hlavně film, který nesmí chybět v mé sbírce DVD. Jeden z (mála) filmů, při jejichž skončení mi bylo líto, že se v kině netleská, protože tenhle počin by podle mě potlesk rozhodně zasloužil.

Luis Buñuel: "A man in love with a woman from a different era. I see a photograph!"
Man Ray: "I see a film!"
Gil Pender: "I see insurmountable problem!"
Salvátor Dalí: "I see rhinoceros!"

Počet (imaginárních) hvězdiček: 5/5
Počet netrpělivých pohledů na hodinky: 0

Boo!

2011-09-24T15:50:00.000+02:00

Mám takovou zvláštní zálibu. Sbírám totiž knížky stripů s Garfieldem - i když slovo sbírám je možná trochu nadnesené, protože jich mám jen asi deset a ještě v nijakém zvláštním chronologickém pořádku, tudíž mám teď obavu si kupovat nové, abych si hloupě nekoupila nějakou, kterou už mám. Každopádně když už si nějakou koupím, bavívám se pak tím, že si na www.garfield.com hledám originální verze některých stripů. Zvlášť těch, které jsou přeloženy s nějakou narážkou na Čechy a mě zajímá, co tam vlastně Jim Davis opravdu napsal. A nebo když mě prostě jen napadne, že nevím, jak kterou větu přeložit, nebo se mi líbí nějaké citoslovce apod. A takhle jsem někdy, asi před půl rokem, narazila na citoslovce "bubu" a, přiznávám svou nedovzdělanost, napadlo mě, že nevím, jak se bubu řekne anglicky.

Jak to tak bývá, od té doby jsem se se slovem Boo setkala asi tak tisíckrát. Mám ho dokonce i na tričku z GATE s fialovou lochneskou, která má u tlamy bublinu s nápisem BOO! :) A v Boardwalk Empire v díle o Halloweenu boo taky říkali, no prostě boo je všude kolem nás a mně se to slovo líbí, je takové hezky odpovídající, prostě ne jako naše krátké useklé bu, tohle je boo... No jo, já vím, že mou úchylku naprosto nechápete :D

Pseudolingvista ve mně ale zaplesal, když objevil tenhle strip (velká omluva za kvalitu, foceno webkamerou z knížky):

A samozřejmě nemůžu nedat originál:

Když už jsme u toho Garfielda, ten není mou jedinou obsesí, celkově cokoliv kočičího zbožňuju - jak asi mnozí vědí, že :D Takže podobně jako Garfielda zbožňuju i Simon's Cat. Před pár týdny jsem si koupila druhou knihu a Simon Tofield oznámil, že vyjde i třetí. Sice hýbající se Simon's cat je půvabnější, ale zase kratší, a knížka Beyond The Fence je vážně super :)

Takže vám tady, já pirát, ukážu moje nejoblíbenější kousky z téhle knížky, protože si je prostě nedokážu nechat pro sebe:

Prostě já a kočky :) Musím říct (a to byla vlastně prvotní myšlenka k napsání blogu, jen jsem se k ní dostala trochu oklikou), že právě kočka mi v mém novém bydlišti nejvíc chybí. Mámě můžu zavolat, dědovi koneckonců taky, jen nevím, o čem bych se s ním asi bavila - a když jsem tento týden přišla na návštěvu, stejně během pěti minut usnul, tak co :D - ale kočku přes telefon nepoňuchňám. Sousedi mají dvě kočky, které občas pouští do chodbičky a já jim je pak trošku znásilňuju a mazlím se s nimi; mám ale trochu obavu, že se to sousedům ne úplně líbí :D Každopádně cítím silnou kočičí nedostatečnost a doufám, že si časem kotě pořídíme, jen pořád váhám, jak moc je to dobrý nápad, přece jen kočička na nás bude plně vázána a tak vůbec... No, budu si asi zatím muset přivézt svou sbírku Garfieldů a vynahrazovat si absťák jimi :)

Ubrečeno

2011-09-20T00:32:00.000+02:00

Dobře, dobře, uznávám, léto už je nenávratně v trapu (a ne že bych si ho nějak extra užila) a nastává hnusno hmlisto pršavo nechutno. Někteří jedinci už hovoří o Vánocích a koledách, ty já ale ještě odmítám očekávat a maximální ústupek, jež jsem podzimu ochotna udělat, je uklizení ventilátoru a tvořítek na led, případně oblečení trenčkotu. Několik katalogů rozesílaných poštou už mi i vnucovalo umělý sníh a rudolící Santa Clausy, ale pečlivě jsem tyto stránky přeskakovala a tvářila se, že je nevidím. Nechci sníh, nechci zimu, nechci zimní kabáty a do Vánoc taky času dost!

Tento víkend nám jasně dokázal, že večerní sedánek na zahradě už nehrozí. Nejdřív to vypadalo, že neproběhne ani rozlučka z grilovací sezónou (a máminým věkem), nakonec ale grilování vyšlo - jen tak trochu postrádalo kouzlo, protože jsme museli jíst vevnitř, venku už byla večer vážně moc kosa. Já jsem si po večerech užívala mámina nového notebooku, na kterém The Sims 3 jedou velmi solidně. Vrátila jsem se tedy ke své už před měsícem rozehrané rodince, pečlivě je piplala, až měli najednou všichni tři členové domácnosti mezi přáními a příležitostmi, že si mají vyrazit na dovolenku do Egypta. A já usoudila, že to bude hezké zpestření, a poslala je tam. Hloupá já! Nevím sice, kterým letadlem letěli, pochybuju, že by to byl Jak, ale asi s ním někde spadli nebo je sežrali krokodýli nebo co já vím, prostě do Egypta už nedorazili. A nepovedlo se mi je vzkřísit, ani vrátit do domovského sousedství, prostě zmizeli kdesi v kyberprostoru. Rozhodla jsem se chovat dospěle a neobrečet je, místo toho jsem si založila jinou rodinku... a při tom vzpomínala na staré dobré časy příběhu o Veronice Hendersonové a chytala skoro touhu zase něco psát. Jo, sladké... no nechci psát dětství, prostě sladká telecí léta, kdy jsem trávila volné chvíle u počítače a fotila jako zběsilá :)

Pokaždé, když čtu nějakou dobrou knížku, která mě baví, chytá mě zase psavost. Výsledkem té nynější, spuštěné knihou Muži, kteří nenávidí ženy od Larssona (mimochodem do tohohle ubrečeného počasí ideální četba - čaj, deka, naducané polštáře a Larsson!), je tenhle blog úplně o ničem. Prostě bych psala, jen nemám co, takže mi na mysl přichází různé hříšné myšlenky jako třeba blog challenge... hm? Anyone? :)

Noví spolubydlící

2011-09-12T19:16:00.000+02:00

Beruška

Někteří plurčíci si možná pamatují, že jsem někdy v dubnu či kdy spolu s Honzou navštívila veletrh interiérového designu Pragointerier New Design, kde jsme si zamilovali bezdotykový odpadkový koš. Jeho cena nás ale dost odradila, nedávno jsem ho ale zahlédla na Mallu s obří slevou, takže jsem neváhala :) Seznamte se: naše nová spolubydlící - beruška!

Dny Marianne = bolavé nohy a o mnoho lehčí peněženka

Tuhle, asi tak před měsícem, mi v trafice padl do oka časopis Marianne Bydlení a když jsem ho otevřela, našla jsem uprostřed obří trojstránku se slevovými kuponky Dny Marianne. A protože jsem si říkala, že nějaké slevy by se i mohly hodit, prohrabala jsem se celým štosem časopisů k jednomu z těch, kde ještě nikdo prostřední dvojstranu nevyrval (lidi jsou hajzli, ano) a metelila s ním k pokladně. O dva týdny později jsem svou sbírku doplnila ještě o kuponovou knížku z obyčejné Marianne, kterou jsem si při té příležitosti i přečetla a připadala si v metru jako největší úchyl, když si v necelých dvaadvaceti čtu časopis s podtitulem Život začíná ve třiceti :D Každopádně jsem pak doma provedla důkladnou přípravu, vypsala si, kam všude bych se chtěla podívat, prozkoumala webové stránky, u kterých obchodů bych možná mohla mít i na víc než jen stojánek na párátka (a popravdě u mnohých ani na ten ne), a naplánovala strategii pohybu.

Tučňák

První výpad jsme podnikli už v pátek. Měla jsem ten den zkoušku (na Kavčích Horách, velká mrdka mediální, že ano) a tak jsem se nejdřív stavila v Arkádách Pankrác, kde jsem ale na nic, co by stálo za řeč, nenarazila. Sešla jsem se proto s Honzou na Andělu a vyrazili jsme do OC Nový Smíchov, kde jsme, na závěr naší pouti, vešli do prodejny Home&Cook. Ta nabízela při dnech Marianne 25% slevy, což znělo celkem lákavě. Hned u dveří nás odchytil gayovitý týpek s kávovarem Nespresso, že by nám ho rád představil, a začal nám vykládat o revolučním kávovaru, který má jako jediný tlak 18 nebo kolik barů atd. atd., o výjimečném designu, úchvatné crémě a aromatu kávy, a na závěr se omlouval, že nám nemůže dát ochutnat, protože kolegyně zrovna odešla pro vodu. Zeptala jsem se tedy na to, jaké různé kapsle se vyrábějí a kolik stojí, a pán se vytasil s celou "bonboniérou" různobarevných kapslí (měli i fialové!) a tím, že se dají objednat telefonicky, po internetu nebo koupit v butiku v Pařížské. Pomyslela jsem si wtf (a vzpomněla si, že jsem tam kdysi opravdu viděla obchod narvaný až po půdu různobarevnými kafovými kapslemi) a pánovi jsme se omluvili, že si tedy prohlédneme zbytek a pak se vrátíme na to kafe, pokud už ho bude mít. Obkroužili jsme obchůdek a na opačné straně dveří byl na soklíku postaven kávovar Dolce Gusto, který se mi líbil už od doby, kdy na něj byly první televizní reklamy. Začali jsme ho okukovat, když přišla sympatická paní prodavačka a zeptala se nás, jestli nám ho může předvést. Souhlasili jsme a ona prohlásila, že to dělá výborné kafíčko a že nám dá ochutnat, dala nám na výběr z kapslí a pak nám dokonale blbuvzdorně předvedla, jak to funguje: "Tady to odklopíte, sem nalejete vodu, zapnete to, když to přestane blikat, je to nahřátý, do zobáčku kačence dáte kapsli, takhle ji proděravíte a páčkou pustíte vodu." Bum prásk hotovo, a to kafe bylo fakt dobrý. A tak jsme se, po dlouhém váhání, uvažování, přemítání a diskutování rozhoupali a koupili si dalšího nového spolubydlícího: tučňáka.

Ještě sob a sova... a to by mohlo stačit, ne?

Tím ovšem naše zásoba "zvířat" nekončí, ale nebojte, nejsem takový magor, abych si každý domácí spotřebič nebo kus elektroniky pojmenovávala, tohle jsou jen takové výjimky, pramenící ze vzhledu. Náš sobí věšák už někteří z vás znají z G+, původní inspirací ale byla Janina. Teprve koncem srpna se ale chudák sob dočkal kompletního přivrtání.

Sova není zase tolik spolubydlící, to je spíš moje radůstka, kterou jsem si pořídila taky na Dnech Marianne v I am - a teď ji skoro odmítám sundat z krku.

Jak jsem málem utrápila chlapa...

...aneb sobotní maraton po Dnech Marianne.

První spánek na plnohodnotné posteli byl nějak extrémně energetický, takže jsme se probudili už v deset (ano, to je na naše poměry opravdu brzy!). Ještě jsme se půl hodiny váleli, pak se vyhrabali, nasnídali a autobusem ve 12:38 vyrazili směr Europark, naše první zastávka. Tam totiž byla otevřená pošta, jedna ze tří v Praze, které jsou otevřené i v sobotu, a já si tedy mohla vybrat peníze, protože limit na mé kartě už jaksi vykrvácel při koupi postele. Pak jsme si ještě vybrali polštáře ve ScanQuiltu, ale protože se nám nechtělo vláčet celý den s obřími taškami, usoudili jsme, že se pro ně buď vrátíme, nebo je koupíme jinde. A taky jsme navštívili jeden obchod, kde se nám stala celkem vtipná věc, ale obchod ani historku vám prozradit nemůžu, protože se týká dárku pro Makovici a ta to tu čte a narozeniny má až dvacátého a já jí nehodlám vykecat překvapení, takže smůla :D

DBK Superstore

Ze Štěrbohol jsme se autobusem dopravili do Depa Hostivař a odtamtud metrem do nejvzdálenějšího bodu našeho plánu, DBK na Budějovické. Masivní reklamní kampaň hovořící o úžasném dvoupatrovém superstoru s domácími potřebami mě zlákala a rozhodně nelituju daleké cesty, protože jsme tam strávili několik hodin a já byla opravdu unesená. Kromě porcelánu, hrnců a domácích potřeb jsou tu k sehnání i sedací pytle fatboy, praktické nákupní tašky, košíky a kabely reisenthel (které u nás nejsou zas tak snadno k sehnání), i rozkošné designové blbůstky do domácnosti (některé samozřejmě za nekřesťanské prachy). Nejvyšší patro pak skýtá opravdový ráj prazvláštních designových věcí jako jsou silikonové mísy ve tvaru rozstříknutých kapek vody nebo solární stromek pro dobití mobilu. Opravdu designové, mnohdy opravdu účelné, zpravidla opravdu drahé. Sice jsme zde nic nekoupili, zato jsme se fakt pokoukali.

Ve spodním patře jsme ale pár věcí pořídili, jednu z vychytávek jsme tam prostě nechat nemohli: magnetický věšák na klíče plus držák na poštu. Měli ho poslední, tak jsme po něm sáhli... a když jsme nakráčeli k pokladně, byly před námi dvě dámy ověšené taškami s logem Dny Marianne, první platila se svým slevovým kuponkem, druhá stála za ní a po našem příchodu začala soustředěně zkoumat krabičku v Honzově ruce. Sama totiž měla výrobek téhož účelu, jen ne tak strašně vychytaný - prostě kovovou krabičku na poštu, dole opatřenou háčky na klíče. V okamžiku, kdy přišla na řadu, pustila nás před sebe a odcupitala mezi regály, patrně si svou volbu rozmyslela :) My mezitím zaplatili, načež se slečna vrátila se stejnou krabičkou na poštu v ruce, hodila po Honzovi nenávistný pohled a kamarádce skoro až moc hlasitě řekla: "Tak já si nakonec vezmu tuhle." :D

Tady chci bydlet!

Z Budějovické jsme se pak přesunuli do Palladia, kde jsme ale nejdřív nechali odpočinout nohy na kafi (předraženém a hnusném, Costa Coffee nás moc neokouzlila) a pak zaběhli do nedalekého Designoru, kde mají sice asi miliardu věcí s mumínky, ale nic pro nás. Vrátili jsme se do Palladia a vystoupali nahoru do Almi Décoru. Do obchodu stejného názvu jsme zabrousili už předchozí den v OC Nový Smíchov, ale jestli vám můžu radit, tam nechoďte. Almi tam má jen miniaturní krcálek s pár věcmi. A i když mi Palladium jinak moc k srdci nepřirostlo, Almi Décor je nejúžasnější obchod. Je až nahoře u food courtu, ale zabírá obří prostor nad F&F, který je celý zařízen jako jeden velký ukázkový byt. Koloniální styl, tmavší tlumené barvy, dřevo, nadýchané polštáře, tu a tam nějaký orientální prvek, no - byla jsem v sedmém nebi a Honza mě odtamtud musel málem tahat násilím. Před nějakou dobou jsem kňučela v IKEA, že bych tam chtěla bydlet, ale kam se hrabou na Almi Décor! Však stačí těch pár fotek, co mají na svých stránkách. Honza, kterému se tam také líbilo, mě přemlouval, ať koupím aspoň pár povlaků na polštářky, že si je hodíme na gauč. Málem jsem podlehla, ale pak mi došlo, že tyhle nádherné, vyšívané a střapci ověšené polštáře by se nám do našeho bytu nehodily (nehledě na to, že cena každého se blížila tisícovce), a tak jsem si aspoň udělala radost třemi svícínky do mého skromného orientálního koutečku. Mám podezření, že jsem skoupila to nejlevnější, co v celém obchodě měli, ale hodlám se jimi nadosmrti chlubit, že jsou z Almi Décoru!

Další návštěva v podobně rozkošném, jen trošku převoněném À la Maison se taky neobešla bez válečné kořisti, viz fotka výše, a pak už jsme spěchali zpátky do Europarku pro polštáře a ehm ehm dárek. A pak šup domů, kde jsme se ocitli ve tři čtvrtě na devět. Peklo, ale spokojenost. Kuponky Dny Marianne nám ušetřily asi 3.000 korun, což myslím není špatné skóre :)

Šmoulová

2011-09-11T22:33:00.000+02:00

Je tomu už asi měsíc, co jsme se s Honzou hrdinně vydali do Hornbachu vymyslet, co tedy provedeme s tou fialovou ložnicí. Naše dohady totiž ne a ne dojít ke shodě, takže jsme nejprve prozkoumali oddělení tapet, pak vzorníky barev, pak oddělení tapet se vzorníky barev v ruce, pak šablony pro ornamenty, a nakonec jsme skončili u pultu, kde dva pánové ve slušivých Hornbach tričkách míchali barvy. Vybrali jsme krásný sytě modrý odstín, který nám pak jeden ze zaměstnanců nechal chytrou mašinkou namíchat a důkladně protřepat, a vyrazili jsme domů.

Až budu někdy potřebovat oškrábat stěny, připomeňte mi, že stačí lepicí páska!

Na malování došlo až někdy před týdnem. Honza mě nejprve odexpedoval na chalupu, že přes víkend vymaluje bíle a já mu aspoň nebudu překážet (pche!) a na naši modrou, stojící dlouho v koutě, došla řada až během týdne. V okamžiku, kdy jsme otevřeli kyblík, oba jsme malinko zaváhali. Proboha, taková šmoulová, to přece nemůžeme mít na zdi?! zděsila jsem se při pohledu na rozmíchanou barvu. Připadala mi moc jásavá, měla jsem chuť změnit plán a nechat to celé bílé... nebo tu barvu aspoň trochu naředit. Honza ale nedovoloval jakékoli pochyby nebo změny (však tu barvu taky platil on :D) a tak jsme začali řešit potíž, jak to udělat, abychom se drželi předem načrtnutých čar. První pokusy byly užším štětcem od ruky, ale tento systém se těžce neosvědčil, tak jsme vymýšleli různé fiškuntálie, jak na to vyzrát. Před rokem, když se tu malovalo prvně - fialově - jsem koupila takzvanou malířskou zakrývací pásku, když jsem ji ale zkusila použít, zjistila jsem, že jde dolů i s fialovou, což se nám ne úplně líbilo, takže páska zůstala v šupleti a využití našla, až když jsem matlala nejprve základovkou a poté balakrylem futra nových dveří a nechtěla jsem přetahovat na kachlíčky. Vyhrabala jsem tedy zbytek a zkusila ho nalepit podél čáry na zdi, že tedy uvidíme. Kupodivu futra sežrala pásky celkem dost, takže zbylo jen asi metr dvacet. Nejdřív jsme s Honzou celou plochu vymalovali jen štětci, výsledek byl ale po zaschnutí příšerně flekatý, Honza se tedy rozhodl ho ještě jednou přetřít válečkem. Já mezitím strhla zakrývací pásku a voilà, silné lepidlo za ten rok asi přece jen trochu ztratilo své přesvědčení, takže zbyla krásná, ničím nerušená linka. Nádhera!

Rekonstrukce v IKEA, to je žrádlo...

Při další návštěvě Globusu jsme tedy opět zabrousili mezi zakrývací pásky a pořídili tentokrát pásku jinou, jen tenoučký lepivý proužek vybavený širokým pruhem papíru. Snad to lepidlo nebude tak "aktivní" jako u té první pásky. No, bohužel byla, takže když Honza na zdi válečkem vykouzlil krásný jednolitý neflekatý nátěr, po (opravdu šetrném!) stržení pásky vznikl okolo pruh zašedlé spodní barvy. Díky bohu ne fialové, to bych si asi šla hodit mašli :D Takže jsem si pak chvíli hrála na tyčku kosmetyčku a s uzoučkým štětečkem opatrně napravovala škody. Musím říct, že se kosmetičky celkem mají, že při práci nemusí šplhat po štaflích...

Ve středu jsme tedy naklusali do IKEA s úmyslem, že naše bydlení konečně posuneme na vyšší level, aneb koupíme postel! Na internetu jsme už předtím vybírali vybírali, ale ne a ne se rozhodnout. Favorité byli postel Malm a Brimnes, přičemž já se zasazovala o šuplíky pod postelí a Honza o vysoké čelo, aby se při sezení v posteli mohl opřít a neodřel přitom nátěr. Mě ale pak napadlo, že ve zdi je vlastně zásuvka, takže se nám, pořídíme-li si postel s plným čelem, nepovede ji přirazit až ke zdi, což je trochu chybička. Navíc Brimnes v přestavované, rozhrabané a nekompletní IKEA vůbec neměli vystavenou, takže jsme si nakonec vybrali úplně jinou postel, s čelem, na nožkách a bez šuplíků - Aspelund. Sice se nám do pokoje zase tolik nehodí (ke skříni ano, ale k polici a stolu moc ne), ale co už.

Libo-li rošt s motorem či bez?

Dalším krokem byla koupě roštu a matrace. Rošt jsme vybrali celkem snadno, nechtěli jsme úplně nejlevnějších pár prkének, ani ty nejdražší polohovatelné šílenosti, co vypadají jako samostatný organismus, takže jsme vybrali zlatou střední cestu. U matrací jsme vybírali podle materiálu i ceny, chvíli jsme se povalovali po různých typech matrací, až jsme vybrali favorita. A pak už nám zbývalo jen nasbírat si všechno dole ve skladu.

První v pořadí byla matrace, srolovaná do ruličky a zabalená do folie, pak jsme šli vzít postel, rošty a střední kovový nosník... a najednou Honza povídá: "Jé, hele, v tom obalu matrace je díra a ta matrace je zasviněná," a ukazuje mi asi pěticentimetrovou díru ve fólii. Nechtělo se mi už vracet zpátky a celé to vyměňovat, tak jsem mávla rukou: "Tak to doma vyčistíme, nebo to dáme tou špinavou stranou dolů a je to." Zaplatili jsme, dojeli k přepážce dohodnout dopravu, milá mladá slečna si ode mě do počítače vypsala všechny údaje... a najednou zhasla polovina světel - a jim přestala fungovat tiskárna. Takže iniciativu převzala starší dáma, nejdříve šla do kanceláře IKEA, zda by si nemohli vytisknout objednávky u nich, jenomže ani jim nefungovala technika, takže nakonec objednávku ve dvou kopiích vypisovala dáma ručně. A my tam místo pěti minut, během nichž by to normálně bylo hotové, strávili skoro půl hodiny :D

Máte špinavou matraci...

Druhý den ráno mi zvoní telefon, tak se těším, že už nám postýlku vezou, ale kdeže. Na telefonu je IKEA: "Dobrý den, včera jste si u nás kupovala matraci a my teď zjistili, že má děravý obal a je zašpiněná. Chceme se vám tedy velice omluvit, přijala byste jako omluvu od nás 50% slevu na tuto matraci? Doručili bychom vám spolu s matrací dárkovou kartu, na níž byste měla 50 % ceny matrace nahraných pro další nákup, šlo by to tak?" No neberte to, že ano!

Všechny věci i kartičku se skoro třemi tisíci tedy doručili ve čtvrtek odpoledne, my ale ještě neměli vytřenou ložnici, takže jsme se nepustili hned do montování, ale do vytírání a ničení modrých a bílých teček.

Na skládání postele došlo až v pátek večer. Já jsem musela pracovat, takže se Honza do stavění pustil sám, já jen občas odskočila od notebooku něco přidržet nebo nějak jinak pomoct. Postel se vlastně skládala ze dvou bočnic, dvou čel, dvou nohou a kovového čehosi uprostřed (co teď, když se rozsvěcí nebo když Honza promluví, hlasitě rezonuje, z čehož je Honza pěkně na prášky :D) , takže nebylo tak těžké ji dát dohromady.

Největší rébus ale nastal, když Honza vybalil rošty. Vypadalo to jako skládačka "Postavte si vlastní kostru", protože krajní plastové kapsy značně připomínaly obratle.

IKEA - všechno zvlášť

Skládáním každého z roštu strávil Honza asi dvě hodiny, vypadalo to jak nějaké obří puzzle pro dospělé; hotov byl až někdy po půlnoci a odpotácel se do sprchy. Každopádně v noci z pátku na sobotu jsme prvně spali v posteli a řeknu vám, bylo to boží! :)

puzzlíky

první rošt hotov

Tadáááá! :)

A o našich nových spolubydlících... o těch až příště!

Objektiv

2011-09-06T23:28:00.000+02:00

Blížíme se v autobuse k Černému Mostu. Na pahorku před KFC u Chlumecké stojí pán se stativem, na němž má připevněn fotoaparát s asi metr dlouhým objektivem, zaměřený kamsi vstříc Horno Porno. Oba se sirhonzou žasneme: "Ty vole, to je objektiv!"

já: "No, objektiv má sice krutej, ale nechápu, co tím směrem fotí... dálnice a Horno Porno nejsou moc fotogenický."

sir smrtelně vážně: "S tímhle objektivem nejspíš Velkou čínskou zeď."

(škoda, že ty hlášky v psané formě tak nevyzní :) )

Nenažrané prasátko

2011-09-02T13:04:00.001+02:00

Titulek výjimečně nemluví o mně, ale o videjku, které jsem dneska (díky Danielu Dočekalovi) našla na G+. Řadím mezi oblíbená videa - vedle Simon's Cat.

Rok, aneb hlavně když je veselo

2011-08-29T16:23:00.000+02:00

Už jsem vás docela dlouho neotravovala s naším bytem, že? Původně jsem měla v plánu si pěkně celou rekonstrukci krok po kroku zaznamenat, ale všechny trable a naštvání, které ji provázely, mě nakonec odradily. Teď už úspěšně bydlíme, Honza vedle maluje ložnici (fialová není barvou jeho srdce), pračka pere (říkám si, že do ní museli asi omylem namontovat motor z helikoptéry, jinak nevím, proč při odstřeďování zní jako by chtěla vzlétnout), chladnička chladní, na lodžii se suší vyprané ložní prádlo, takže večer budeme spát v čisťoučkém, a já se rozvaluju na gauči a odpočítávám minuty do začátku směny psaním blogu. Můj seznam toho, co se ještě má koupit a co se má udělat, už se zelená rozkošnými fajfčičkami (díky bohu za Evernote a Phoe za to, že mě na něj upozornila) a i když se tam tu a tam objevují nové, není to už nic zásadního. A když se tak ohlédnu a vzpomenu si, že přesně před rokem byl byt přepsán na mě, na začátku září se odstěhoval nájemník a tady bylo ohavné jádro, ohavná kuchyně a ještě ohavnější okna, říkám si, že jsem docela dobrá. Tedy - jsme docela dobří, protože prakticky od začátku, už od výměny oken mi se vším pomáhal Honza :) Asistoval při domlouvání rekonstrukce kuchyně a jádra, pomáhal tahat kusy kuchyně, ytongy a dlaždičky, když už došlo na bourání, dal dohromady všechen nábytek, no prostě se hodně podílel (to si opakuju pokaždé, když mě našňupne nějakým pohozeným bordelem nebo podobnou blbinou a já mám chuť ho sjet :D).

Momentálně se nám, jak už jsem zmínila, o největší zábavu stará ložnice. Usoudili jsme totiž, že fialová ložnice se dvěma jednolůžky není pro pár to pravé, a tudíž naplánovali kompletní restrukturalizaci. Jedním z prvních kroků bylo rozložení mé postele (moc jsme si se neužily, no :( ), které jsem dlouho úspěšně odkládala. První postel zcela téhož typu, byla Sylvinčina a o jejím sestavování jsem před 11 měsíci také blogovala. Sestávalo mimo jiné z lepení dřevěných kolíčků, a právě z nich jsem měla obavu - že bude lepidlo sakra dobře držet a kolíčky se lámat na třísky.

Svou postel jsem kupovala vloni v prosinci, když jsem od Sconta získala 15% slevu. Pak několik týdnů čekala v krabicích na složení, než Sylvince přijela na návštěvu sestra Dominika. Vzhledem k tomu, že je Dominka kutilského zaměření, holky se nabídly, že mi postel složí, a já souhlasila, že jim budu velmi vděčná. Když jsme pak s Honzou na konci ledna přespávali v bytě před započetím rekonstrukce, poskládali jsme se večer na mé jednolůžko, které ale pod námi velmi zlověstně zapraštělo a jevilo choutky se rozpadnout. Honem jsme tedy slezli a Honza přiklusal se šroubovákem, že zkontroluje šrouby, jestli nejsou povolené. Byly, a dost, takže jsme ještě strávili dobrou půlhodinku utahováním všech šroubků, aby se s námi postel přes noc nerozložila. Po této intervenci už ani nevrzla a postel přečkala - a když jsem tuhle historku vyprávěla Sylvince, dozvěděla jsem se, že holky "postel jen tak narychlo spíchly, aby měla Dominka kde spát".

Popravdě mě fakt nenapadlo, že "spíchnutí narychlo" taky znamená, že neslepily kolíčky, respektive že kolíčky vůbec nepoužily, takže jsem se setsakra divila, když se postel po povolení šesti šroubů sama kompletně rozložila na prkénka. Nicméně jsem jim byla pro změnu vděčná, aspoň jsme s tím rozkládáním neměli tolik práce. O poznání horší to ale bylo se šuplaty, která jsem sestavovala až později já - s patřičným ajfrem a pečlivostí detailistce vlastní. Takže jsem je slepila, a to opravdu důkladně. K jejich rozebrání musel sirhonza použít dost fyzické síly a dřevotřísková prkna to taky docela odnesla. Obávám se, že bude-li chtít někdy někdo tu postel ještě někdy složit, bude s tím mít docela problémy.

Sirhonza se mě tázal, zda po odstěhování od dědečka začnu psát perličky o něm. Je sice pravda, že jsme si sestěhováním okořenili vztah o pár hádek typu "proč se tu zase válí tvoje kalhoty" nebo "mohla bys to nádobí taky utírat, ať na něm furt nejsou fleky" či "kam jsi zase dal/a...?!" a občas se nám doma stávají zajímavé poťouchlosti, měnit zaměření perliček ale zatím nehodlám.

A proto tedy na závěr, ještě jedna "perlička" z našeho bytu:

Dědeček byl na léto deportován na chalupu a já se opět zmocnila (samozřejmě s jeho povolením, co si to o mně myslíte?!) vrtačky. Musela jsem mu ji vrátit někdy v dubnu nebo kdy, když toužil opravovat pohovku, a my tudíž neměli čím přivrtat věšák v předsíni a garnýže. Sylvinka se nabídla, že se svým mužem věšák přivrtají, a dovezla pro to i vrtačku z Ostravy. Její muž ale zjistil, že vrtákem na železo beton neprovrtá, a tak zůstal chudák sobí věšák z IKEA viset jen na dvou šroubcích ze šesti. Minulý týden jsem, i přes příšerné vedro, dokopala sirhonzu k tomu, aby se vrtačky chopil, že tedy garnýže a soba konečně nainstalujeme. Úspěšně tedy věšák sundal, načež za mnou přišel s dotazem: "Hele, Klári, a kde je ten zbytek šroubků a hmoždinek k tomu sobovi?" Sebrala jsem se tedy a šla hledat. Prohledali jsme celý byt, obrátili ho vzhůru nohama, a našli jsme leccos (například hromadu dřevěných kolíčků, které patřily k mé posteli :D), jen ty čtyři hmoždinky se šroubky, co chyběly našemu sobovi, nikde. Napsala jsem tedy Sylvince, kam ony šroubky a hmoždinky dali. "K tomu sobovi žádné šroubky nebyly, my použili ty na garnýže," zněla odpověď :D Takže si holt sob i garnýže na svůj slavný den budou muset ještě chvíli počkat.

Kecy mýho fotra

2011-08-22T15:25:00.001+02:00

Prvně jsem tuhle knížku zahlédla v Luxoru spolu s Makovicí a kousavě jsem podotkla, že bych mohla napsat podobnou publikaci o názvu "Kecy mé matky", jen by to nebyla útlá 150stránková knížečka, ale spíš nejméně tisícistránkový epos. Teprve minulý týden, když mi v Brně došlo čtivo, jsem se ale odhodlala, investovala oněch 230 korun a knihu během jednoho večera přečetla.
"Poslední dobou se vydávaj snad jenom bestsellery, ne?" podotkl sirhonza při pohledu na obálku, pyšnící se nápisem, že jde o americký bestseller. S knihami takto otitulovanými se opravdu roztrhl pytel a já uznávám, že sága Twilight nebo Harry Potter bestsellerem je, na Kecy mýho fotra jsem sice v metru viděla plakáty, ale jinak se mi nezdá, že by nějak extrémně rozvířil literární vody. Asi proto, že moc nemá čím.

Když jsem šel poprvé na školní ples

"Ty ses navoněl? ... Synku, v tomhle domě není jediná kolínská, jenom parfém tvojí matky. Já tu vůni znám a řeknu ti, znepokojuje mě, když cejtim svoji ženu na svym třináctiletym synovi."

Každá kultura má jiný smysl pro humor a Kecy mýho fotra jsou nepochybně humor americký, který, jak se mi občas zdá, by nebyl humorem, kdyby každé druhé slovo nebylo sprosté. Knížka se tudíž hemží nadávkami a tu a tam se najdou i vtipné hlášky či příběhy. Já ale nejsem moc fanynkou sprostého/fekálního humoru, takže jsem celou knížku tak trochu čekala, kde přijde ta "bomba", to, proč je z knížky bestseller. Asi proto, že podle ní natočili i seriál (který jsem zatím neviděla, ale chystám se na něj, protože dost dobře nechápu, jak se na takový námět dá natočit seriál).

O dětské bezpečnosti

"Nešahej na ten nůž, TY nůž nikdy držet nepotřebuješ... To je mi u prdele, nauč se namazat máslo lžicí."

Každopádně asi nejsem s to pochopit a pobavit se americkým humorem (stejně jako mě nikdy neoslovili Simpsonovi). Jinak syrový, chladný a sarkastický popis otce a jeho velice svérázných výchovných metod pak kompletně zabije unylý, sentimentální poslední kapitola, kde autor Justin Halpern vlastně děkuje svému otci za všechno, co pro něj v životě udělal. Nevím, proč si tento výlev autor nenechal až do epilogu či poděkování, v poslední kapitole pro mě kompletně zabil celou pointu knihy, pokud tedy něco takového vůbec má.

Když jsem chtěl bonbóny během sledování Schindlerova seznamu

"Co že to chceš - bonbóny? Oni kurva voděj lidi do plynovejch komor a ty chceš Skittles?"

Jako příspěvky na Twitteru mohly být Kecy mýho fotra celkem příjemným zpestřením a pobavením. Na knihu ale podle mě nemají. Jen mě tak napadá - byla-li bych v Americe, chtěl by už někdo natočit seriál a vydat knihu podle mých Perliček? :D

První pošta

2011-08-03T20:51:00.000+02:00

Dnes jsem se zase po více než týdnu dokulila do bytu a jaké mě čekalo překvapení, když jsem hrábla do schránky? Ne, vy trubky, nekousl mě zbloudilý potkan, který si z letáky zanesené schránky udělal hnízdo, přišla pošta! První pošta! A nemluvím o miliardě reklamních letáků nebo složenkách či fakturách, které sem chodí už od září. Myslím tím opravdovou, osobní poštu. Přišel nám totiž pohled :) Ukázalo se tak, že naše anonymní škádlivé pohledy (nebyl totiž jen jeden, těmi dalšími už se Puff nepochlubila, pokud tedy vůbec přišly, známe Českou poštu...) nepřišly vniveč :)

umělecký podpis <333

Takže velké díky Puffince, udělala mi radost a navíc si teď přijdu děsně dospělá, když mi do mého bytu do mé poštovní schránky chodí pošta :D :)

-Nejvyššímu jsem to oznámil. -A co on na to? -Pokýval hlavou, usmál se a udělal duhu.

2011-07-31T21:59:00.000+02:00

Víte, já vážně doufám, že bude mít sirhonza na fakultě, a to pokud možno co nejdříve, nějaký předmět typu Teologický syntax meteorologických suplik, kde by je naučili, jak toho protivného dědka nahoře ukecat, aby bylo lepší počasí. Protože když už se za lepší počasí modlí i takový ateista, jako jsem já, a stejně je to houby platné, tak už fakt nevím, co jiného by nám mohlo pomoct. Zvlášť když jsme včera po cestě na nákup potkali řadu svatebně vyzdobených aut, nemohla jsem nelitovat chuděru nevěstu. Vdávat se v takovémhle psím počasí je pro mě vážně noční můra.

Když tak jdu kolem obchodů, které mají ve výkladních skříních pajďuláky v plavkách a slunečních brýlích (teda kromě těch londýnských, kde už mají Vánoce, ovšem to mi přijde snad ještě horší), nemůžu se neušklíbnout. Léto jsem letos zažila snad jenom v Provence, což je taky důvod, proč mám chuť se tam okamžitě vrátit. A plakáty na Coca-Colu podél dálnic s mottem Radost z léta. Radost otevřít. mi taky moc náladu nezvedají. Takže si aspoň pouštím optimistické letně laděné písničky (a děkuji Marietce za objev Caro Emerald :) )

Varieté/Burlesque

2011-07-24T23:56:00.000+02:00

V době, kdy šel do kin (což je asi před rokem nebo kdy) mě tenhle film docela lákal. Přece jen mám slabost pro filmy, kde se tančí, a tohle mohlo být opravdu zajímavé. Nakonec jsem na Burlesque nějak zapomněla a připomnělo se mi až teď. A tak jsem ho tedy zkoukla.

Hm, tedy hlavní linie děvčete, které se sebere, odjede z rodné Iowy do L.A. a udělá díru do světa, proboha, kolikrát už na tohle téma někdo něco natočil?! Přimatlejme do toho ještě lovestory o zasnoubeném hošíkovi, který jí poskytne azyl a zamiluje se do ní (že na konci skončí spolu je nabíledni) a máme Burlesque. Předpokládám, že uvedení tohohle filmu do kin pořádně naplnilo kurzy flirt dance, protože jsem tam viděla prakticky všechno, co jsem se naučila během roku chození do kurzu. Nic extra uměleckého, prostě jen vyzývavého. Tu a tam jsem si vzpomněla na Chicago, kterému se to podobalo co do kostýmů, prostředí i některých tanečních scén, ovšem Chicago má aspoň neotřelý děj.

Cher jakožto krachující majitelka klubu vypadá spíš jako drag queen, především díky přemíře třpytivých stínů, které by si v jejím věku už mohla rozmyslet, fujky. A Christina Aguilera jako buchta z vesnice, no proč ne, i když stále si ji radši poslechnu, než abych na ni musela skoro dvě hodiny koukat. A z nahého Cama Gigandeta se mi opravdu chtělo zvracet, brr, ten chlápek mi příšerně nesedí.

Děj předvídatelný od prvních vteřin až do konce, taneční scény celkem dobré, ale nijak uchvacující, žádné dobré hlášky nebo propracované dialogy a mezi písničkami žádná hitovka... prostě tenhle film kdyby nenatočili, nic by se nestalo.

Léto? Kde?!

2011-07-24T19:38:00.000+02:00

Řeknu vám, zákon schválnosti je prostě mrcha proradná. Vždycky se schovává někde v koutku a tiše číhá, až si zase něco naplánuju nebo se na to, nedejbože, začnu těšit, a pak vyleze ze skrýše a bum, všechno je rázem úúúplně jinak.

Vloni jsem strávila celé léto (až na 1 týden) v klimatizovaném openspacu bušením do počítače, sledováním, jak lidé dole chodí v letních šatičkách (což jsem si já nemohla dovolit, protože kolega neustále nastavoval klimatizaci na 20 stupňů, i když všem ženským v dosahu byla zima) nebo sledováním, jak se nad Prahu žene bouřka nebo déšť (v srpnu). A když jsem konečně měla ten týden volna a vyrazila do Brna za Honzou, bylo skoro celou dobu hnusno, takže jsme většinu týdne strávili schovaní doma. Krása.

A tak jsem se rozhodla, že letos to bude jinak. Udělám si krásné dlouhé flákací prázdniny, které si pořádně užiju a kdy budu převážně s Honzou (protože loňské prázdniny měly nejprve vypadat tak, že budeme oba pracovat, ale nakonec dopadly spíš tak, že jsem já pracovala a on se nudil doma v Brně). Naplánovali jsme výlety a akce a já se začala neprozřetelně těšit, když tu mi, poslední týden v červnu, vlezl až pod nos inzerát na pracovní místo vhodné k mému studiu a zaměření a tak vůbec. Pomyslela jsem si, že za pokus nic nedám, stejně se mi ozvou tak nejdřív za 14 dní, pokud vůbec, a odepsala. A samozřejmě se stal zázrak, druhý den jsem si mailovala s pánem z firmy a třetí den šla na pohovor. A o týden později (ten týden volna jsem si opravdu nechtěla nechat vzít) jsem nastoupila do práce. Po roce a půl zoufalého hledání místa, nepočítaných odmítnutích a mnoha psychických zhrouceních mám teď vlastně dvě brigády najednou. Vlastně tři, pomyslela jsem si, když jsem si čuměla do životopisu. Zní to jako příšerný workoholismus, co? Ale položky v životopise ještě z člověka workoholika nedělají, takže když jsem první den kráčela po schodech ke kanceláři, málem jsem ronila krokodýlí slzy, že je už zase moje lákavá představa prováleného léta v háji. Naštěstí (a možná až kupodivu) jsem se překonala a donutila se neříct jim, ať si to místo pěkně nechají, že se chci flákat, a vytrvala. Honza samozřejmě nadšen nebyl, já taky nadšena nebyla, ale naštěstí to není tak náročný job, takže jsme minulý týden byli kromě mých pár pracovnich hodin spolu.

Ještě před dvěma lety jsem víc než půl prázdnin strávila na chalupě s dědou. A stejně jako rok, dva a tři roky předtím jsem z toho byla pěkně nasupená a říkala si, jak by bylo super být někde úplně jinde. Jó, časy se mění, a teď bych na té chalupě s dědou klidně pár týdnů strávila. Dokonce to i bylo v mém původním plánu... který nakonec samozřejmě padl. Vážně bych si měla zvyknout, že když si něco naplánuju, je to vždycky nakonec všechno úplně jinak, no ne? Life is life.

Luminárium

2011-07-24T00:12:00.000+02:00

Minulý čtvrtek se mi v práci dostala do ruky tisková zpráva firmy QUIX o jakési nové vymoženosti jménem Luminárium. Když jsem uviděla i propagační fotky, usoudila jsem, že to může být vážně zajímavé, a doma se jala rezervovat lístky. Na neděli, s tím, že to bude pro mého milého sirhonzu překvápko. V okamžiku, kdy jsem lístky zarezervovala a začala googlit, jak se na místo dostaneme, došlo mi, že sirhonza, nadšenec do letadel, asi dostane psotník, až ho potáhnu k letňanskému letišti. A taky že ano, jakmile jsme vystoupili na Letňanech a já zamířila k letišti, začal mě bombardovat dotazy, jestli poletíme. A já úspěšně mlžila, ačkoli luminárium bylo vidět už od metra Letňany, takže asi milý sirhonza tušil, že zas takový magor nejsem, abych nám kupovala let.

Byla jsem docela ráda, že jsem lístky koupila v předprodeji, protože fronta těch, kteří si lupeny koupili až na místě, byla pěkně dlouhá a prakticky se nehýbající. My jsme sice taky čekali asi půl hodiny, než jsme se dovnitř dostali (a to asi o 25 minut později, než na kolik jsme měli koupené lístky), přece jen se to ale dalo snést (až na to, že přímo za námi stála jakási blonďatá se životem nespokojená dáma, která si nejprve stěžovala na horko, pak na žízeň, pak na moc lidí a tak dál. Mám ráda tyhle optimistické typy, vždycky člověku zvednou náladu...). Docela jsem se bála, že bude vevnitř naprosto nedýchatelno, protože bylo fakt docela vedro. Počet lidí uvnitř byl limitován, vcházelo se bosky a boty se odkládaly na číslíčka, aby organizátoři přesně věděli, kolik lidí vevnitř je a kolik můžou ještě vpustit. Docela vtipný systém.

Vevnitř naštěstí nebylo tak vedro, jak jsme se obávali, takže jsme se vrhli do spleti barevných uliček a tunelů. Občas kolem nás prošel mladík s extrémně znuděným výrazem a rozprašovačem, rozpšíkal po stanu trochu vody a zase zmizel kdesi v útrobách. A já fotila jako zběsilá, myslím, že některé fotky vyšly docela pěkně. K vidění jak jinak než na Picasse.

Harry Potter and the Deathly Hallows (part 2)

2011-07-23T23:08:00.000+02:00

Tak máme za sebou celou sérii a snad úplně všichni mí vrstevníci lkají na Faceboocích/Twitterech/Plurcích, že jim skončilo dětství. A já si jen říkám, oh my, houfem ovečky, seberte se všecky :D Když to napsal první, tak to možná ještě bylo tak trošku "Ach", ale psát to hromadně? :D

Tentokrát to asi vezmu trošku stručněji. Přivítali jsme s Honzou nový film jako dobrou příležitost zkusit si jednou to slavné třidéčko, a tak jsme spolu s Dinnym vyrazili na projekci. Nejprve nás dámy u pokladny sprdly, že jsem vytiskla špatný mail s eVstupenkami, že jsem měla vytisknout až ten druhý, přičemž mně přišel jen jeden :D, ale naštěstí nás do sálu vpustily. Musím říct, že knížku jsem četla jen jedinkrát a skoro si ji nepamatuju, a z minulého dílu filmu si vzpomínám prakticky jen na to, že pořád někde kempovali (přesně jak říká na internetu známý diagram). Film mi přišel chvílemi skoro dlouhý, chvílemi jsem si nebyla jistá, jestli se jim v promítačce nepopletly pásky a nepouštějí nám místo Pottera Pána prstenů, chvílemi to vypadalo spíš jako Star Wars. Dabing mi občas trochu vadil, ale nebylo to zdaleka tak hrozné, jak jsem se obávala, a samotné třidéčko nijak nenadchlo ani extra nezklamalo. Souboje 3D byly pěkné, jen jich tam nebylo moc, jinak se většinou jednalo jen o záběry "mluvící vepředu je víc vepředu než rozmazaný poslouchající vzadu" a všichni byli beztak placatí. Holt zcela počítačově udělaný film je asi pro třidéčko lepší a mám skoro chuť zajít na nějakou tu sci-fi 3D kokotinu, na které byly upoutávky, jen proto, abych si prostě vychutnala ten třetí rozměr. Prostě nejsem ani extra nadšená, ani znechucená. Koneckonců, ani knížka se mi moc nelíbila, když jsem ji před lety četla.

Zkrátka a dobře, dobrá síla zvítězila, všichni sympatičtí hrdinové poumírali, Voldemort se rozpadl na fuflíky a doletěl až do osmé řady, Harry Potter se rozmnožil s Ginny, Alan Rickman je fenomenální herec a z Emmy Watson vyrostla prostě strašně pěkná holka. Konec pohádky. No stress.

Jak jsme se málem neprojeli metrem

2011-07-19T21:51:00.002+02:00

Už asi před čtvrt rokem napsal Dopravní podnik hlavního města Prahy na svých stránkách, že bude letos pouštět zvědavce do depa Kačerov a vozit je starou soupravou Ečs. Hned jsme se sirhonzou zastříhali ušima a usoudili, že to tedy musíme absolvovat, a naplánovali si výlet hned na budoucí víkend. Nečekali jsme však, že budou lístky v pdachu tak rychle, takže na nás nakonec zbyl až termín 16. července, shodou okolností na Honzovy narozeniny.

Vzhledem k tomu, že se nám Honzova openkrad postarala o pěkný výlet už v pátek, protože poté, co se vrátil z Brna a chtěl si nabít další 3 měsíce, dáma v budníku na Florenci mu sdělila, že mu openkrad nefunguje (naše konspirační teorie zní, že mu ji v židenickém Kauflandu spálilli v protizlodějských bránách - už vloni v létě mě tam asi půl hodiny šacovala ochranka, protože mi pípala kabelka, aniž by v ní bylo cokoli kradeného). Tudíž jsme mířili na magistrát, kde jsou patrně na takové Brňáky připraveni a kartu mu expresně vyměnili. Ovšem protože už jsme nestihli (a spíš ani nehledali) otevřené dobíjecí okýnko, naplánovali jsme si sobotní ranní cestu přes Želivského, aby si sirhonza mohl kartu dobíti.

Na Želivárnu jsme dorazili v předstihu, takže už v 9:18 jsme přicházeli ke stanovišti autobusu 139, který nás měl přiblížit depu Kačerov. Autobus měl jet podle internetu v 9:21, takže jsme volným tempem kráčeli podél zaparkovaných vozů, když se jeden odlepil a mířil k zastávce. Věděli jsme, že jede moc brzo, tak jsme pokračovali nezměněným tempem, když ale dovnitř vpustil své jediné dva cestující, rozběhli jsme se. V okamžiku, kdy už jsme byli u zadních dveří a šmaťchali na otvírací tlačítko, řidič zavřel jediné otevřené dveře a odsvištěl. Provázely ho naše sprosté nadávky, jak si dovoluje odjet v 9:19, když má jet až v 9:21. Netušíce, jak se tedy na depo dostaneme, děkovala jsem bohu za internet v mobilu (a za to, že mi dvakrát reklamovaná Nokie zase chvíli funguje) a já tedy našla jiné spojení, autobusem 124, který měl jet podle vyhledávače ze stejné zastávky v 9:24. Ovšem ani v 9:28 se nezdálo, že by nějaký autobus hodlal přijet, takže jsme, stále nadávajíce, koukli do jízdního řádu vyvěšeného na zastávce. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že internetový vyhledávač dpp.cz si jaksi nevšiml, že už je sobota, a hlásil nám jízdní řády všedního dne! Podle sobotního řádu měla 139 opravdu jet v 9:19 a 124 až kdoví kdy. Zjistili jsme, že za pár minut nám pojede další 139, a tak jsme na ni počkali s tím, že pokud to nestihneme včas, aspoň tam někoho pořádně seřveme, že v tom má milý DPP pořádný bordel.

Na vstupence do depa se psalo, že se máme na místo dostavit pět minut před začátkem, tedy v 9:55. Kvůli patáliím s dopravou jsme dojeli až 10:05, vzteklí až na půdu, ale s úlevou jsme zjistili, že bylo účastníků naštěstí tolik, že než je propustili turniketem, chvíli to trvalo. Před vchodem tedy stál chvost celé fronty, posledních asi osm lidí, k nimž jsme se přidali. A byli jsme moc rádi, že jsme to stihli, protože to vážně stálo za to.

Nejdřív nám průvodce ukázal nakládací rampu depa, pak jsme pokračovali ke zkušební trati a vlečce, a následovala zastávka u svařovacího vozu, jeřábu a hala vyššího stupně oprav. Bylo nám sděleno, že se dovnitř můžeme podívat okýnky ve dveřích, ale nesmíme fotit, protože je to hala Siemens a firma Siemens si nepřeje, aby lidé fotili jejich technologie. Tak jsme tedy se sirhonzou přistoupili k okénku, nahlédli dovnitř... a spatřili několik kol metra. "Ehm, a tou technologií myslej ten automat na kafe?" otázal se sirhonza. Patrně ano, protože nic moc jiného za oknem k vidění nebylo. To už nás ale průvodce vedl do samotné "stáje" metra.

V první polovině se fotit smělo, dál už následovaly "tajné" technologie Siemens, které už jsme fotit nesměli. Aneb když se jedno zvídavé dítko otázalo tatínka: "A tatí, proč se tady nesmí fotit?", tatínek duchapřítomně zareagoval: "Aby to neviděli Američani!"

Dozvěděli jsme se, že během špičky je na trase C zároveň 40 souprav ze 60, že každá souprava se denně uklízí a po každých 10.000 najetých kilometrech (= každý měsíc) se dělá kompletní údržba včetně vyprání potahů sedaček. Ukázali nám taky myčku metra, která vypadala skoro stejně jako myčky aut.

A pak už na nás u rampy, kde se obvykle soupravy myjí, čekala nablýskaná, zrekonstruovaná souprava Ečs z roku 1976 se strojvedoucími v dobových mundůrech. Ač při projížďce hlásili, že vozy Ečs byly pro pražské metro zvoleny z čistě politických důvodů, jeden ze strojvedoucí nám po návratu do depa říkal, že soupravy Ečs byly velice spolehlivé a že s nimi jezdili moc rádi. Zkrátka ne všechno komunistického ze SSSR je tak strašně špatné, jak je nám často vtloukáno :)

Původně jsme s Honzou čekali, že projížďka bude jen pouhou projížďkou, velice příjemné překvapení ale bylo, že nám při výjezdu z depa pustili, jak se hlásí mašinfíra metra dispečerovi a jak mu dispečer odpovídá, rozsvítili nám veškeré osvětlení v tunelech a místy jsme zastavovali, abychom si mohli prohlédnout odstavné koleje, koleje propojující jednotlivé trasy metra mezi sebou, protipovodňová vrata (která už jsou od roku 2002 údajně opravena :P ) a podobně. Dokonce jsme stavěli uprostřed Nuselského mostu a nechali kolem nás prosvištět soupravu v opačném směru, abychom si náležitě užili to houpání - viz video. Brr :D

Po návratu do depa si s námi ještě mile povídali strojvůdci, ukazovali nám, jak se metro ovládá, vysvětlili, že v současné době metro A je nejautomatičtější linkou, kde si soupravy samy hlídají rychlost, jízdní řád, otevírání a zavírání dveří i hlášení zastávek, mají v sobě dokonce i mapu trasy, takže vědí, kde je čeká zatáčka nebo stoupání, a strojvůdce vlastně jen drží jakési tlačítko při výjezdu ze stanice.

Metro C umí totéž, jen si nehlídá jízdní řád, a B umí jen hlídat překročení maximální rychlosti, takže pokud strojvedoucí jede víc než 90 km/hod., souprava mu sama zastaví (ano, to už jsem párkrát zažila a divila se, co ten strojvůdce blbne - tak už to vím :) ). Honza si nadšeně prohlížel soustruh na kola, já byla poněkud uchvácenější celým kontejnerem špon :D Dvě jsem si dokonce vzala jako suvenýr.

Pak začal do myčky vjíždět jeden z vlaků a my byli ostrahou vyhnáni. Ale bylo to super, zajímavé, moc se mi tam líbilo a především průvodci i strojvedoucí byli moc milí. Zkrátka skvělý zážitek, ještě že jsme to stihli!

Myčka metra za chodu:

A na závěr fotka s unikátní turistickou známkou :D

Zbytek fotek najdete na Picasse.

Bouřka

2011-07-13T22:21:00.000+02:00

Nad Prahou bylo dneska pěkně dusno, jeden blesk za druhým, hřmělo prakticky neustále a zatímco jsem se já krčila v posteli a doufala, že mě nenavštíví nějaký kulový blesk, Makovice se vedle chechtala, sledujíc na radaru chování letadel, která by ráda přistála na Ruzyni. Vyrobila pěknou koláž pro ilustraci a já ji prý mám pověsit na blog, protože na její "se to nehodí do provensálského bloku zápisů". Takže tady ji máte.

(klik)

A když už tu propaguju Makovici a zmínila jsem se o Provenci - koho by zajímaly mé fotky z dovči, najde je kde jinde než na Picasse.

Žít v Provence

2011-06-26T21:39:00.000+02:00

První dva dny pobytu v Provence jsem byla tak uchvácená malebnými vesničkami a krásnou přírodou, že jsem opravdu uvažovala o tom, že bych se tam za pár let mohla přestěhovat. Delší zkoumání moje počáteční nadšení ale trochu zchladilo, aneb:

... v létě je tam hrozné vedro, a když ne, tak vane mistrál tak silně, že se člověk sotva drží na nohou.

... v létě je tam miliarda turistů. I v těch nejzapadlejších uličkách. Plus neskutečné množství cyklistů a motorkářů.

... v neděli odpoledne a v pracovní den po 20:00 není otevřený žádný marché, supermarché, intermarché ani hypermarché. Pokud nenakoupíte do osmi, máte prostě smůlu, všude mrtvo.

... bez auta se ve Francii nikam nedostanete, Francouzi jezdí auty naprosto, ale naprosto všude.

... ve Francii cappuccino znamená půlku hrnku kafe a půlku hrnku šlehačky se skořicí.

Ale klady či věci, které se mi na francouzském životě líbí, stále převažují, aneb:

... památkáři v Provence nedovolí, aby si někdo postavil obrovskou skleněnou nebo betonovou obludnost - ne, všechny domečky se nesou v tradičním provensálském (fotogenickém) duchu.

... patrně nemají takový problém s kriminalitou, jako je v ČR (samozřejmě jak kde, v turisticky oblíbených částech se asi krade víc, ale přece jen). Když jsem se včera šla naší paní domácí zeptat, zda máme po vystěhování chatku zamknout a donést jí klíče, usmála se na mě a pronesla: Chez nous, les portes sont toujours ouvertes. Dodala, že nikdy nezamykají ani dům, ani auta, nic.

... Francouzi, jezdící všude auty, si rozhodně nedělají hlavu s tím, že auto někde ťuknou nebo škrábnou. V Saignonu jsme viděli auto doslova opřené o kamennou zeď a celkově jejich vozy vypadají dost jetě. No co, vždyť to jsou jenom plechy, o život nejde.

... ve Francii evidentně kočky vedou nad psy - jsou skoro všudypřítomné, malebně naaranžované na oknech, rozvalující se na sluníčku v ulicích... a nejen obyčejné evropské mourinky, i siamky, britky či ragdollky. V jednom obchodě se suvenýry dokonce kocour líně ležel přímo na pultě vedle pokladny a paní majitelka ho něžně drbala - až když jsme o něj začali projevovat zvýšený zájem my, radši se otráveně odebral někam, kde je větší klid.

... představa bydlení ve starém středověkém městečku mě neskutečně láká - každý den procházet, nebo v případě Francie spíš projíždět, těmi uzoučkými klikatými uličkami... ale zase si říkám, že pokud v tom člověk denně žije, asi mu ta nádhera zevšední.

... Francouzi jsou hrozně přátelští, milí a ochotní. Když jdete po ulici, zdraví vás, usmívají se... ne jako studení čumáci v České republice.

... trhy mě asi nikdy nepřestanou fascinovat. V Provence je to úplná událost, sjíždějí se lidé z celého kraje, klábosí, Francouzky si v košících nosí bagety... klidně bych vydržela jen tak sedět a celý den ten ruch pozorovat.

A na závěr jeden odposlechnutý rozhovor - 2 mladé Francouzky, neskutečně rychle mluvící:

"Blablabla... Ah ouiii, mais bla bla bla blablabla, ou pas? Blablabla au fejsbuk blablabla hihihi mais non... Blabla fejsbuk blabla bla blablabla!"

Postřehy z cest

2011-06-26T16:31:00.000+02:00

Když jsem se z Provence vrátila před necelými dvěma lety, rozepsala jsem na mnohá naléhání jakousi reportáž z cest. Rozepsala, ale nikdy nedopsala. Stále mám ten koncept uložený tady na bloggeru (a vždycky na něj zapomínám, takže když jsem se před šesti posty radovala, že mám na blogu už 200 článků, o chvíli později mi došlo, že se raduju předčasně, což mi radost zkazilo) a proto jsem se rozhodla, že ani tentokrát žádnou reportáž psát nebudu. Původně jsem doufala, že budu mít v Provence při ruce mobilní internet, abych se aspoň občas mohla spojit se světem, a přímo na cestě mě i napadaly krátké "tweety", které bych určitě uveřejnila, kdybych internet měla. Řízením osudu se mi ale má drahá fialová Nokia rozbila pár dní před odjezdem, viz dva posty zpět, a tak jsem si užila dovolenou zcela bez internetu. Svoje postřehy ale přece jen napíšu aspoň sem, když už je kvůli zpoždění nemá cenu dávat na Twitter.

Přijet do Francie v neděli bez zásob jídla se nedoporučuje - v neděli se u nich prostě nedělá.
Francouzi opravdu neumí nic než francouzštinu, ale ať už na ně jako cizinci promluvíte francouzsky sebehůř, jsou šťastní jako blechy.
Naše Fabia combi 1,2 HTP versus Mont Ventoux 1.912 m n. m. - 1:0. Je to neuvěřitelné, ale je to tak - vyjela ji bez jediného problému.
Většina francouzských restauračních zařízení má jasně danou otevírací dobu: midi et soir.
Poměr provensálských koček ku provensálským psům je asi deset ku jednomu.
Zvyk zdravit kolemjdoucí ve Francii na rozdíl od Čech ještě nevymřel.
I ta nejzapadlejší francouzská klikatá silnička je v lepším stavu než česká dálnice.
Delší stezka po Colorado de Provence má trvat 4 hodiny. Patrně proto, že se turista po prvních dvaceti minutách ztratí a další 3,5 hodiny hledá cestu zpět.
Kdo si myslí, že je Provence placatá, ten je na hodně velkém omylu.
Nejlepší suvenýr z cest - francouzský výkladový slovník za 20 €
V sobotu ve tři odpoledne v Ženevě nezaparkujete, ani kdybyste se rozkrájeli.

To je momentálně všechno, na co si dokážu vzpomenout. Na závěr ještě dodám, že má "teorie", že kamkoliv člověk jede, vždycky tam kolem dokola hraje jedna písnička, se potvrdila. Tentokrát to byly tedy dvě, ovšem jedna větší vymývárna mozků než druhá :D

Nesmím ale francouzskému rádiu NRJ, které jsme poslouchali, křivdit, našla jsem si tam i jednu písničku, která mému uchu velmi zalahodila:

No a teď mě omluvte, jdu třídit fotky :)

O novém logu

2011-06-15T21:57:00.001+02:00

KlaPi (21:30:01 15/06/2011)

hej ty - ty, kterej máš vždycky blbejch nápadů plno - nenapadá tě, co bych si mohla dát na blog místo loga za obrázek?

sirhonza (21:30:46 15/06/2011)

přece pěknou ostrou fotku likérové špičky :-)

KlaPi (21:30:52 15/06/2011)

*ROFL*

sirhonza (21:38:19 15/06/2011)

a proč ne? představ si fotku, kdy je pozadí rozmazané a vystupuje jen špička, na jejímž temně čokoládovém povrchu ulpívají drobné kapičky orosené vody.

KlaPi (21:38:36 15/06/2011)

kušuj, si slintnu do klávesnice kvůli tobě ještě

sirhonza (21:43:03 15/06/2011)

Ale hodilo by se to tam.

KlaPi (21:43:35 15/06/2011)

no já tam chtěla něco, co by něco vypovídalo o mně nebo o tom blogu...

KlaPi (21:48:05 15/06/2011)

ne?

sirhonza (21:48:20 15/06/2011)

No a špička o tobě nevypovídá?

sirhonza (21:48:36 15/06/2011)

Příjemný zevnějšek a to nejlepší uvnitř?

Není Nokia jako Nokia

2011-06-15T15:51:00.002+02:00

...aneb nekupujte si mobily z mobilplanet.cz

Můj starý modrý Sony Ericsson toho se mnou prožil už mnoho a měli jsme se moc rádi, před necelým rokem jsem ale musela uznat, že výdrž baterky už není co bývala, mobil poté i přestal vnímat paměťovou kartu a přestal mu fotit foťák, což je pro mě sice minimálně používaná funkce, ale přece jen. Ježíšek mi tedy nabídl, že mi pod stromeček nadělí telefon nový a já začala vybírat. Vzhledem k ne úplně kladným zkušenostem s dotykovým displejem z LG Cookie jsem se rozhodla radši pro klasickou klávesnici a když jsem v obchodě zahlédla fialovou Nokii 6700 slide, byla to láska na první pohled. Hledala jsem tedy na internetu, kde telefon pořídit za přijatelnou cenu, a našla jsem e-shop www.mobilplanet.cz, kde ho nabízeli za pouhých 3.500 Kč. Heureka.cz navíc tento e-shop doporučovala jako spolehlivý, a tak jsem neváhala a objednala.

O Vánocích jsem si tedy rozbalila dáreček, do telefonu se nastěhovala a svého Sony Ericssona nechala odpočívat v šuplíku. O 4 měsíce později, na přelomu dubna a května, jsem přijela domů ze školy a telefon byl náhle vypnutý. Zapnula jsem ho, normálně najel, ale po chvíli zamrzl a sám se vypnul. Pak už se mi ho nastartovat nepovedlo, vždycky maximálně zavibroval, občas se rozzářila obrazovka, ale jinak nic. Vyhrabala jsem tedy záruční list, vrátila se ke starému SE a vyrazila do autorizovaného servisu Nokia. Tam jsem si vystála krásnou půlhodinovou frontu, poté mi telefon vzal mladý pracovník, podíval se na záruční list, naťukal IMEI telefonu do počítače a s úsměvem mi sdělil, že tento telefon není určen pro provoz v České republice, že je dovezený z Německa a tudíž mám záruku vyžadovat přímo u prodejce. No bezva, zanadávala jsem si a zamířila na Sokolovskou, kde má firma Liloma psané sídlo.

Na dané adrese se nachází veliký dům s kancelářemi, vchází se do něj otočnými dveřmi a poté po eskalátoru vyjedete k recepci. O firmě Liloma tu ale nikde není jediná zmínka, na recepci jsou ale evidentně na lidi po firmě pátrající zvyklí. "Ti tady vůbec nesídlí, to si s nima musíte vytelefonovat," řekla mi okamžitě jedna ze slečen a já tedy nasupeně odkráčela.

Na webu mobilplanet.cz jsem našla reklamační řád s informací, že telefony k opravě se mají zasílat kamsi do Ostravy-Výškovic. Nejdřív jsem chvíli váhala, ale pak telefon pěkně zabalila a doporučeně poslala. Mailem mě informovali, že mobil obdrželi, a za 14 dní mě čekal balíček s opraveným přístrojem doma na stole. Nadšeně jsem ho rozbalila, zapnula... Nejprve mi naběhl, pak zamrzl a vypnul se, na druhý pokus už se mi ho rozjet podařilo. Dál se jevil v pořádku, nastěhovala jsem si do něj tedy zpátky všechny kontakty, vyzváněcí tóny a ostatní nezbytnosti, které mi v servisu vymazali, a začala vesele fungovat. O necelý týden později jsem si aktivovala internet v mobilu a nainstalovala do telefonu pár užitečných aplikací (ač mi nejprve ovi store tvrdil, že tento obsah není přístupný pro vaši zemi). A týden poté, když jsem si opravdu začala připadat jako moderní člověk s moderním telefonem, se mi během noci telefon vypnul. Ráno jsem si říkala, že jsem ho asi vypnula sama v rozespalosti, když jsem zamačkávala budík, po dvou hodinách jsem ale Nokii našla opět vypnutou a zapnout se zaboha nechtěla nechat. Nakonec jsem ji přemluvila, po chvíli se zase sama vypnula, následovalo další přemlouvání k zapnutí... a pak mi přišla SMSka. Během odpovídání na ni se telefon zaseknul, vypnul... a přestal zcela komunikovat. Úplně jako před měsícem, když se pokusím jej zapnout, jen zavibruje a konec. Takže jsem se opět vrátila ke svému milému Sony Ericssonu, deaktivovala internet v mobilu (jsem zvědavá, jak se s tím O2 ve faktuře popasuje) a telefon budu muset opět vyslat do Ostravy. A skoro doufám, že až mi ho vrátí, stane se mi to potřetí, abych jim ho mohla omlátit o hlavu a odstoupit od kupní smlouvy.

Rozbitý telefon mi trošku zkomplikoval plány - měli jsme ho mít v Provence, kam odjíždíme v pátek, jako přístupový bod na internet, když zrovna nebude v dosahu wifi, takhle tedy budeme bez internetu. Hlavně jsem tu ale chtěla podotknout něco k systému stránky Heuréka.cz. Netuším, kolika lidem z těch, co mobilplanet.cz doporučili, se stalo něco jako mně, každopádně nějak okolo data, kdy mi balíček s novým telefonem dorazil, mi přišel také e-mail z heureka.cz s textem:

Vážený zákazníku,
děkujeme Vám za důvěru projevenou nákupem v obchodě MobilPlanet.Cz před 10 dny.Protože se neustále snažíme zlepšit naše služby, rádi bychom Vás ve spojení s nákupním rádcem Heureka.cz požádali o vyjádření názoru na náš obchod.Vyplňte nám prosím následující dotazník. Jeho zodpovězení vám nezabere ani 3 minuty:

http://dotaznik.heureka.cz/o/767bcfd2b4b4a6f98a379b3f4ddefc62/

V tomto dotazníku se vás kromě dodání zboží ptají také na to, zda jste se zbožím spojeni a zda ho budete nebo nebudete vracet. Ovšem to, že vám zboží z e-shopu dorazí v pořádku, ještě zdaleka neznamená, že se vám nerozpadne po týdnu používání, proto je tenhle dotazník podle mě dost bezpředmětný a obchody heurékou doporučované vůbec nemusí být spolehlivé.

Aneb opět se mi potvrdilo, že nejsem tak bohatá na to, abych si mohla kupovat levné věci.

Celý život za 3,5 kilometru

2011-06-05T02:39:00.001+02:00

Během tohoto týdne jsem si stihla několikrát projet Vinohradskou třídu a při znuděném zírání z okénka tramvaje jsem přemýšlela, co všechno se na Vinohradské najde. Když jsem byla úplně malá, s babičkou jsme sem často jezdily, když bylo potřeba sehnat víc věcí najednou - velká obchodní centra tehdy ještě neexistovala (fuj, teď si připadám jako pamětník), takže jsme vždycky proběhly/projely celou Vinohradskou a sehnaly všechno, co bylo nutné. Mám dojem, že tehdy po ní i jezdívalo víc tramvají, než jen chuděrka jedenáctka.

Teď už jsou zlaté časy Vinohradské dávno pryč, čilý ruch tam ale panuje nadále. Pokud byste se snažili, zvládli byste se během chůze po této třídě vyřádit nebo opít v nějakém klubu či hospodě, pořídili byste zásnubní prsten a v luxusní restauraci požádali přítelkyni o ruku, naplánovali byste celou svatbu, koupili šaty, boty a šperky, pořídili květiny a dekorace, zabookovali zájezd na líbánky, uspořádali rozlučku se svobodou, vzali se, sjednali si hypotéku, abyste si v jedné z realitek mohli pořídit domek, vybavili ho od koupelny, přes kuchyň a všechny kuchyňské potřeby až po matraci v ložnici a několik vestavěných skříní, nechali si vybudovat bazén a najali zahradní architektku, vyřídili pojištění pro děti, koupili si pořádné auto, nechali si vyvěštit budoucnost, vybavili děti učebnicemi do školy, začali trochu sportovat (co třeba kola, nebo radši vysokohorská turistika?) a zašli na masáž, nechali se párkrát vyfotit a mezi tím vším si také odpočinuli v kavárně a koupili prášky na bolavou hlavu. A záleží jen a jen na vás, jestli skončíte na Václaváku, nebo v krematoriu Strašnice...

Stumbled upon Tumblr

2011-05-29T05:51:00.002+02:00

Během minulých několika měsíců jsem jakožto děvče zvědavé věnovala hlubší pozornost blogovací síti www.tumblr.com. Pokud se mě ptáte, co znamená ten divný název, můžu vám říct jen že nemám tucha. Podle slovníku (pokud si samozřejmě kreativně dodáte chybějící E) by to mohlo znamenat holuba kostrčáka (a opět se mě neptejte, jak takový holub vypadá, v případě zájmu si ho prostě vygooglete). Díky laskavce na plurku jsem se dozvěděla, že tumbler je také takový ten termoskový hrnek, což by z fashionbloggerského hlediska mohlo sedět, zároveň je ale tumbler také výraz pro elektrický páčkový vypínač, který se zobrazuje, když zrovna tumblr nefunguje (a že to není zrovna zřídka). A google mi při hledání obrázků vyhazuje samá ošklivá divná auta. Případně může jít ještě o západku zámku, odlivku nebo lešticí buben, ať už je to cokoliv. Tak si vyberte.

Každopádně jde o mikroblogovací službu honosící se heslem The easiest way to blog. Pravdou je, že na tumblr by zvládla blogovat i cvičená opice - můžete zde psát, sdílet obrázky, videa, audio záznamy, odkazy, citace nebo chatovací vlákno. Navíc tumblr nabízí u každého postu na každém blogu tlačítka "heart", "reblog" a "follow" (díky němuž se příspěvky daného blogu budou zobrazovat přímo na vaší domácí stránce po přihlášení). Celkově prý tumblr čítá před 19,5 milionu blogů.

To by vám, kteří netuší, která bije, mohlo jako představení tumblr stačit. Teď přejděmež k mým zkušenostem čtenářky.

Patrně vzhledem ke své jednoduchosti a propojenosti je tumblr velmi oblíben především u amerických a nejen amerických (= především filipínských) teenagerek (ano, chlapce byste tam pohledali, narazila jsem asi na dva, přičemž o jednom se domnívám, že je gay). Mám dojem, že tak 90 % z celého tumblr budou blogy náctiletých dívek, které jsou zpravidla v depresi, protože jsou buď nešťastně zamilované, příšerně ošklivé, příliš tlusté, nebo jim někdo hrozně chybí, nikdo je nemá rád, připadají si opuštěné a tumblr je jejich jediný kamarád. O všech svých zoufalých pocitech tvoří obrázky odpovídající tomuto popisu:

Obrázky s depresivními texty, které pro ty nešikovnější tvoří specializované blogy typu Life-Confessions, jsou proloženy obrázky jídla (= muffinů), laků na nehty, šatů, bot a účesů. Zkrátka nic pro pány. Zdá se mi, že tyto rozervané náctky si ve svých depresích či "depresích" velmi rochní a ještě si je umocňují svými velice depresivními blogy. Navzájem si pak vyjadřují podporu vzájemným reblogováním depresivních postů, žádostmi o follow či promote (což je systém, který jsem nepochopila). To vše obklopeno miliardou srdíček, padajících hvězdiček, mašliček a tunami růžové. Samozřejmostí je taktéž kult Taylor Swift/Seleny Gomez.

Několik procent blogů pak tvoří stránky, jejichž autoři tvoří jako na běžícím pásu takzvané typographies, obrázky s nějakým pokud možno moudrým nebo alespoň vtipným výrokem. Myslím tím například blog asdfghjkllove nebo heykeem. Mezi ně se dají taky započítat celkem vtipné a velice oblíbené blogy s jedním určitým tématem, jako například blog CollegeProblems, Two Million Reasons Why I Love You nebo Things We All Do.

Ale abych celé/celý/celou tumblr neshazovala, najdou se tu i opravdu dobré a pozoruhodné blogy (From Me To You s úžasnými gify, All things Europe a nádherné fotky ze všech koutů Evropy a podobně). Najdete tu i osobní blog známého japonského kocourka Maru! Pro nalezení něčeho vážně dobrého se ale musíte prohrabat spoustou nudného balastu.

Což je, mimochodem, skvělý způsob prokrastinace.

Třesení

2011-05-26T19:00:00.000+02:00

Na lekci orientálních tanců:

lektorka: "Tak, holky, třepeme, třepeme, pořádně, ukažte to, jak pěkně se to na vás třepe!"

kurzistka 1: "No to zrovna ukazuju dost nerada, ale dobře..."

Makovice: "Oni to chlapi neradi viděj, když se na ženský něco třese."

kurzistka 2: "Chlapi se taky třesou a nikdo jim do toho nekecá!"

kurzistka 3: "A nemaj na to jenom čtyři doby jako my!"

sklfeior Jsem taky umělkyně! xkchjap

2011-05-25T23:28:00.002+02:00

Během posledních několika týdnů jsem změnila svou asi půl roku zaběhnutou odpověď na otázku "Jak se máš?" z otráveného "Žiju" na usměvavé "Mám se super." Posedla mě jakási nadšená, šťastná a spokojená nálada spojená s dojmem, že je všechno přesně tak, jak by to mělo být. Z rozkošného načechraného obláčku, na kterém se momentálně vznáším, mě zatím neshodil ani začátek zkouškového, i přesto, že jsem dnes psala první test (jehož výsledkem si vůbec nejsem jistá). Překvapuje mě, že ačkoliv mě první dvě zkoušková období stála šílené nervy, záchvaty hysterie a podobné věci, to před pár měsíci bylo kromě jedné ústní zkoušky poměrně v pohodě, a tím právě začínajícím se nijak nestresuju - podle čehož taky vypadá moje příprava. Asi stárnu nebo co... každopádně můžu zaručit, že přesně za rok budu mít nervy na pochodu jako nikdy (no dobře, možná jako před maturitou), protože pokud půjde všechno podle představ, měla bych za rok a něco málo státnicovat. Brr, jen to pomyšlení mě celkem děsí.

Mé famfárové náladě nahrává taky počasí, které je jako stvořené pro sukýnky, šatičky a zmrzliny. A dlouhé procházky Prahou. A protože k šatičkám a sukýnkám patří také lodičky s vysokými podpatky, tak tím také začíná období rozervaných nohou :D O tom jsem ale vůbec psát nechtěla. Chtěla jsem napsat, že jsme před týdnem v úterý s Honzou podnikli jednu procházku z Národní třídy přes Příkopy na náměstí Republiky a na Poříčí, kde jsme se zastavili v Černé labuti. A tam mi do oka padla velká hranice knih jednoduchým černým přebalem, označená šipkami NOVINKA. Kniha má totiž poutavý název Njkpůúp kkléedc.

U knihy byla připevněná vysvětlující cedulka s tímto textem:

Njkpůúp kkléedc je kniha úplně pro všechny. Mohou ji číst jak čtenáři, nečtenáři, ženy, muži i děti. Oblíbí si ji pravděpodobně milovníci kvalitní literatury, braku, popřípadě snobi, nebo cizojazyčné menšiny. Prolamuje hranici mezi čtenářem a analfabetem a jako první upozorňuje na postradatelnost spisovatele. Obsahuje tajná poselství, neboť spisovatel se přiznal, že sem tam upadal při psaní do transu. Kniha nepotřebuje překladatele, může se prodávat okamžitě po celém světě a tím pádem sblíží národy. Při čtení této knihy si uvědomíte velikost vesmíru a zároveň svou vlastní maličkost. ...

Toto nové fascinující umělecké dílo má 153 stran, které všechny vypadají přibližně takto:

Autor sám o sobě na záložce obalu píše:

Cena této knihy, která by neměla chybět v žádné knihovničce, je 150 Kč. Musím říct, že jsem zůstala stát jako opařená, když jsem to viděla. A okamžitě jsem prohlásila, že takhle vydělávat chci taky. Nechat několikrát přeběhnout kočku přes klávesnici a vydávat to za umělecké dílo, no neberte to. Snadná cesta, jak si splnit dětský sen stát se spisovatelem. Opravdu by mě zajímalo, kolik lidí si tenhle paskvil koupí. Uznávám sice, že by mohlo jít o vtipný dárek pro kamarády knihomoly, odmítám však za takovou pičačinku dát 150 korun, a to už z principu - když si představím, že na tomhle ten chlápek s mastnými vlasy opravdu vydělá, ježí se mi všechny chlupy hrůzou. Pokud se rozprodá celá ta obrovská halda, kterou v Černé labuti měli, tak to můžou všichni s Vieweghem v čele rovnou zabalit. Budoucnost patří ~~aluminiu~~ blábolům.

Eda

2011-05-19T23:27:00.000+02:00

V bytě sousedícím s naším bydlí už odnepaměti stará dáma. Vypadá jako čarodějnice a já se jí jako malá bála, a moje máma, která tu bydlí už přes čtyřicet let, tvrdí, že sousedka vždycky vypadala tak jako teď a že je snad nesmrtelná. Nikdo nemá ponětí, kolik by naší sousedce, říkejme jí třeba baba, mělo být let. Tak nějak patří ke stálému inventáři tohoto domu.

V bytě kromě baby sídlí taky kanárek, a její manžel. Oba staří manželé se pravidelně vydávají na zdravotní procházky po sídlišti. Chodí většinou zaklesnuti do sebe, pán o holi, a co chvíli si sednou na lavičku. A protože ani pan manžel už není nejmladší a všemožné stařecké choroby už oba z páru dost nahlodaly, senilní pán se babě občas někam ztratí nebo zaběhne, takže se pak sídlištěm rozléhá nakřáplý hlas volající: "Dědo! Dědo! Dědo, pocem! Dědo!" Naštěstí se starý pán o holi nepohybuje nijak závratnou rychlostí, takže ho jeho baba vždycky včas odchytí a odvede si ho domů. A já si pak říkám, jestlipak je pán opravdu tak senilní, že jen neví, kde bydlí? Co když se jenom pokouší na chvíli utéct od své báby, se kterou je permanentně zavřený v bytě a se kterou podniká úplně všechno? Třeba by se jen rád prošel někam dál, zase viděl něco víc než jenom Billu za rohem a Lidl tři zastávky odtud. A stará čarodějnice, které jsem se už v dětství bála, ho drží pod pantoflem a nikam ho ze svého vězení nepustí...

No dobrá, v předchozím odstavci jsem se maličko rozvášnila a popustila uzdu fantazii. Pravdou je, že máme starou sousedku. Pravdou je, že si o víkendu v šest ráno zpívá a přerovnává u toho láhve ve špajzu, který sousedí s máminou postelí a máma pak nemůže spát. Pravdou je taky, že má kanárka. Ovšem o manželovi nic nevím, pokud kdy nějakého měla, buď jí utekl, nebo už dávno zemřel. Vím ale, že na našem sídlišti žije ještě nějaká dáma s dost nakřáplým hlasem, která pravidelně venčívá svého psa. A pak na něj volá: "Edo! Edo, pocem! Edo!" A když se tohle volání odráží od stěn paneláků, které je trochu zkreslí, a já mám otevřené okno, zní to úplně jako kdyby volala "Dědo! Dědo, pocem!..."

Pořádnej metal!

2011-05-14T00:49:00.004+02:00

Je tomu už pár let, co můj spolužák z gymplu víceméně náhle přesedlal na poněkud tvrdší hudbu a postupně se z nevinného krátkovlasého, mírně baculatého chlapečka začal měnit v týpka v černých kožených kalhotách, dlouhém černém kabátě, gládách, s nátepníčky na rukou a s dlouhými mastnými vlasy. Proměna vyeskalovala v to, že si drahý spolužák založil deathmetalovou/paganmetalovou/folkmetalovou kapelu s krkolomným názvem Odraedir, čímž především jeho sebevědomí narostlo do závratných výšin. Facebookový profil se mu zaplnil fotografiemi v kápi uprostřed lesa, případně s mikrofonem v předklonu, a já usoudila, že tohle by mohla být celkem sranda. Všechny výše vyjmenované hudební styly (mezi nimiž příliš nerozlišuju a proto jsem je radši uvedla všechny najednou) nepatří mezi mnou oblíbené, naopak blití do mikrofonu nepovažuju za hudbu, říkala jsem si ale, že zkusit se má všechno. Když kapela koncertovala spolu s druhou naší třídní kapelou, navštívila jsem tedy ono vystoupení a byl to jeden z nejúžasnějších koncertů. Všichni členové "pohanské" kapely vypadají jako divoká lesní zvířátka, co právě vylezla z bažiny, a tento dojem umocňoval fakt, že si s sebou donesli několik větví, které naaranžovali okolo pódia, a pod pódium roztrousili suché listí a šišky (na nichž si posléze pogující obecenstvo málem zlámalo hnáty). V blití do mikrofonu nebyla rozeznatelná slova, kromě jediného songu, který sestával ze stále se opakujícího: "Mead! Mead! Drink mead! Mead drink! Drink! Drink mead! Mead! Mead drink!" A my s děvčaty jsme se v zadní řadě mohly umlátit smíchy.

Odraedir a jejich stylové aranžmá pódia
foto: Martina

naše dívčí pobavené obecenstvo
foto: Martina

Má drahá polovička má k metalu přátelštější vztah než já, a tak jsem si říkala, že bych ho o tu legraci neměla ochudit. Pozvánky na koncerty mi spolužák hojně zasílal (se slovy jako "Slyšte, slyšte, mí pohanští bratři, ve jménu Odina vás vyzývám, abyste přišli na koncert, kde vstup jest volný a přístup komukoliv zaručen... avšak neni radno téhož dne nasazovati hábity růžového odstínu neb by bylo možno vás zaměniti s přisluhovači jiných sfér. A tedy váhavosti nepřipouštějte a významný rámeček v kalendáři si vytvořte, večer bude doufejmež hudebně přínosný a plnohodnotný." apod.), většinou šlo však o celý večer plný kapel tohoto rázu, což jsem tušila, že bychom nevydýchali. Sólový koncert se konal až včera a my na něj tedy vesele vyrazili.

Místo konání - špinavá špeluňka pod zemí, to se u deathmetalového koncertu dalo očekávat. Příliš mnoho decibelů taktéž. Místnost byla maličká (a zahulená), o kapacitě tak maximálně třiceti lidí. Jeden stůl byl plný velice rozjařených a patrně už alkoholem dost posilněných lidí, kteří neustále pořvávali a fotili se v nejroztodivnějších pozicích. U druhého stolu, kam jsme se vešli i my, seděly dvě patrně skalní fanynky kapely (nebo přítelkyně hráčů, které měly nadšení v popisu práce). Obě dvě velmi temného vzezření, s černými vlasy, centimetrovými očními linkami a v černých tričkách a kalhotách, z nichž oběma přetékaly špeky, snažící se patrně uniknout před tím strašným randálem. Obě popíjely pivo, kývaly hlavami do "rytmu" "hudby" a tvářily se znechuceně, když jim někdo z rozjařených vedlejších zastínil výhled nebo byl hlučný, což ovšem v kraválu vyluzovaném kapelou beztak nebylo moc poznat.

Velice mě zklamala absence větví a listí na pódiu, asi se pohani rozhodli své lesy šetřit. Vzhledem k tomu, že zpěvák tentokrát neměl černý plášť, nemohl se jím rozhánět jako minule a tak si aspoň vystačil s neustálým házením vlasy, takže jsem pořád čekala, kdy se mu konečně zamotá hlava a on upadne (nestalo se). Členové kapely se od minulého koncertu před rokem moc nezměnili (čti stále vypadají jako divoká zvířátka z bažiny). Zvuky jimi vyluzované také ne. Připadalo mi, jako kdyby si každý vzal nějaký nástroj bez ohledu na to, zda na něj umí hrát, a ze všech sil do něj třískal. Při jedné ze skladeb, kterou můj bývalý spolužák zpěvák označil za improvizační, jsem měla dojem, že každý něco hraje, zcela bez ohledu na to, co hrají ti ostatní a zda to dohromady ladí. Tedy - neladilo. Zpěvu, použiju-li hodně nadsázky a označím tak onen řev, jako obvykle nebylo rozumět, spolužák ale vždy hlásil název písně dopředu. Řekla bych, že jako první zahráli píseň Pagan forest, poté navázali songem The dawn of Oden´s horde in Pagan forest, poté chvíli improvizovali a následovala písnička Asterix and Obelix in Pagan forest. Po dalším uměleckém počinu jménem Occultism and mystic practics in Pagan forest jsme se ale s Honzou zvedli a utekli. (ano, názvům písní stejně jako textům nebylo rozumět - kromě Asterixe a Obelixe, ty jsem sice slyšela, ale myslela jsem, že mě šálí sluch. Názvy písní jsem si přečetla na stránce kapely, je možné, že tyhle písně vůbec nehráli. Určitě ale hráli jiné písně, které měly v názvu nepochybně Pagan forest.)

Zkrátka a dobře, občas je fajn mít mezi známými umělce. Člověk se tak zkulturní, procvičí si angličtinu a ještě navíc se pobaví. No neberte to!

rozmazané ilustrační foto
(blíž jsem se neodvážila, abych nepřišla o ušní bubínky)

Typologie studentů žurnalistiky

2011-05-13T22:29:00.001+02:00

UPOZORNĚNÍ! Obsahuje vysokou až nebezpečnou míru nadsázky, sarkasmu a ironie!

A) MEDIÁLNÍ ODBORNÍCI

Tito tvorové jsou už po půl roce studia žurnalistiky přesvědčeni, že jsou těmi největšími a na slovo vzatými odborníky na média. Jejich zeď na facebooku se hemží odkazy na různé články a reportáže, nejčastěji na velmi závažné téma, s jejich odborným komentářem a názorem typu „Tak tohle tedy Daniela Drtinová opravdu přehnala!“ či „Do týhle reportáže bych určitě nedával/a tyhle už dávno známý záběry, dramaturgie jim dost selhala…“ apod.

B) PILNÍ NOVINÁŘI

Často se velmi přátelí s výše uvedenými odborníky, jen jimi bývají trochu zastíněni. Pilní žurnalisté nechybí na jediné přednášce a vyznačují se zuřivým klapáním klávesnic. Přepisují si skoro doslovně cokoliv přednášející řekne, včetně jeho vtípků a zoufale blbuvzdorných přirovnání. Seminární práce mají hotové měsíc před odevzdáním a vždy přesně vědí všechny termíny, mají načtenou všechnu literaturu a mají ze všeho jedničky.

C) NEZAJÍMAVÝ PRŮMĚR

Obyčejní studenti, kteří sem tam zatáhnou nějakou tu přednášku, nikdy přesně neví, kdy se odevzdává která práce a jak má být dlouhá, a povinnou literaturu zpravidla přehlížejí. Všechny práce navíc smolí na poslední chvíli a na zkoušky se učí pár dní před termínem stylem „ať to je aspoň na tu trojku“. Poznámky z přednášek, na kterých nebyli, tahají z kategorií A) a B), které se vehementně brání, takže si nakonec vyměňují zápisky mezi sebou.

D) TĚŽCE PRACUJÍCÍ PAŘMENI

Ve škole se objevují značně sporadicky a když už, tak s velmi uhnaným výrazem reportéra, který celou noc psal svůj článek a teď ho ještě donutili jít na přednášku. Zápisky z přednášek, na nichž nebyli, žádají s výmluvou, že „Hele já byl/a v práci prostě, tak sem prostě nemohl/a přijít prostě, nemůžeš mi to poslat prostě? Já tě za to pozvu na panáka prostě ale fakt bych to potřeboval/a, chápeš prostě.“ Když už se ve škole sejdou, baví se o tom, jak super byla ta minulá kalba a jak ještě víc super bude ta příští kalba. A o tom, kdo se probudil na které konečné tramvaje a kdo koho či co poblil.

E) FASHIONBLOGGERKY

Nechodí do školy kvůli novým informacím, ale aby předvedly svůj nový model a pochlubily se kamarádkám, co si kde a za kolik koupily nového. Případně proto, aby posléze na blog mohly hodit fotky sebe s kelímkem kafe na fakultních záchodech a hrdě napsat, kdo všechno je učí. Během výkladu se ale tváří nadmíru znuděně a tulí se ke kelímku ze Starbucks.

F) ROSNIČKY

Trochu podobné předchozí kategorii. Na žurnalistiku chodí proto, že chtějí být v televizi, výklad je ale nezajímá, raději se mezi sebou baví o módě a nákupech. Na bakalářské práce si vybraly témata typu „porovnání české a zahraniční ELLE“ nebo „fotografický materiál časopisu Vogue“ a všechny seminárky a eseje zpravidla odevzdávají po termínu a s menším rozsahem, než jaký je stanoven jako minimální. Všechno jim ale prochází, protože při jejich velkém výstřihu, krásné tvářičce, milém úsměvu a prázdném pohledu se s nimi přednášející prostě odmítají dál trápit.

G) FLEGMOUŠI

Neboli ti, co mají všechno maximálně na háku. Do školy chodí občas a když už, tak aspoň uprostřed přednášky, o zkouškovém to jsou vždycky oni, kdo někde vyhrabe poznámky nebo rovnou zadání testu z minulého roku, zkrátka mají na všechno zaručený způsob, jak to ochcat. Při řešení týmového úkolu se tváří otráveně a nadávají na každý nápad s tím, že „Proč to tak komplikovat, co nejvíc to odfláknem, hlavně ať to máme z krku, ne?“. Případně je zaslechnete při hovoru typu: „Hej, už mám zařízenou praxi na příští rok.“ „Jo? Kde?“ „Ses posral ne, asi pudu někam pracovat vole. Hovno, kamarád mi dá razítko akorát, přece nebudu někde votročit.“

H) ULTIMÁTNÍ FLÁKAČI

Tvorové, které na fakultě skoro nepotkáte (leda na festivalu Pavlač, kde se točí pivo). Jediný okamžik, kdy se dá zjistit, že ještě studují, je, když o zkouškovém píší na Spolužáky „Hej lidi, tak buďte solidární ne a dejte sem poznámky z *výčet skoro všech předmětů*“, případně mají-li s vámi stejný termín zkoušky. I přesto, že se nakonec žádná hodná ovečka, která by na spolužáky ony poznámky nasdílela, nenajde, tito tvorové k nim kdesi přijdou a při dalším zkouškovém období se s nimi opět shledáte. Aniž byste chápali, jak to proboha tihle lidé udělali.

Dvoulitrová proměna

2011-05-13T22:19:00.000+02:00

Nějak asi před měsícem, když se mi nic nedařilo a všechno mě štvalo, jsem usoudila, že potřebuju změnu. A rozhodla jsem se, že to bude změna účesu. Vyjela jsem si tedy na slevomatech všechny možné nabídky kadeřnictví v Praze, a že jich bylo požehnaně, a vybírala jsem. Nakonec, po dlouhé nerozhodnosti a konzultaci s Plurkem a Makovicí, jsem podle hesla Sylvinčiny maminky „žurnalista by měl zažít všechno“ usoudila, že to vezmu z gruntu, a objednala si voucher na „kompletní proměnu“ v jednom pražském salonu (nebudu radši jmenovat, kdyby se dámy rády googlily. I když na to nevypadaly).

Při objednávání na mě „zbylo“ datum 11. 5., protože do té doby měli plno. A tak jsem tam ve středu pěkně v deset dopoledne naklusala. Přišla jsem dokonce asi o deset minut dřív, ale ani jsem se nestihla v salónu rozhlédnout, už se se mnou vítala kosmetička, že tedy jdeme na to. Odvedla si mě do svého podzemního miniaturního kutloušku a zeptala se, jestli chci vodu nebo čaj nebo kafe. Následoval dotaz, jestli už jsem někdy na kosmetice byla, na což jsem odpověděla, že ne. Sama jsem očekávala divný pohled, slečna se ale udržela a profesionálně nehnula brvou. Nainstruovala mě tedy, že si mám svléknout tričko, sundat bižu, zout se a svalit se na lehátko. Od té doby jsem už zcela ztratila přehled, co všechno na mě matlá, pouze mě informovala, že se jedná o kosmetiku Alcina (o které jsem do té doby v životě neslyšela). Důkladně mě odlíčila a přitom mi vynadala, že si maluju spodní linku, protože to zmenšuje oko (a taky měla pořádné problémy mi ji úplně sundat). Pak si každou chvilku pčíkala na tamponky nebo přímo na mě všemožné přípravky, masírovala mi dekolt i tvář a do toho všeho hrála meditační žbluňkavě-kuňkavě-kníkavá hudba. Při odličování mi slečna kosmetička sdělila, že mám krásné řasy a jestli jsem neuvažovala o trvalé na ně. Trochu jsem se zděsila, načež mi vysvětlila, jak je to strašně super skvělý produkt, že mám ty řasy moc rovné a ta trvalá mi je natočí, že bych ani nemusela používat řasenku a jak je to super skvělé na léto, když se člověk koupe a tak, a že to postupně odrůstá a fakt dlouho to vydrží a kdesi cosi, a že to mají v akci jen za 300 korun. Bezva, uctivě jsem jí poděkovala, že vážně ne. Aspoň to obočí mi ale vytrhala, což jsem potřebovala :)

Po tři čtvrtě hodině tonik, tělových mlék a kdejakého dalšího bordelu mě slečna opeelingovala, napatlala na mě jakousi pleťovou masku a prohlásila, že mám relaxovat a že za chviličku přijde. Chvilička byla čtvrthodina a já opravdu ocenila, že jsem si předtím dala to kafe (měli fakt dobré), protože bych jí jinak v lehátku asi vytuhla.

Po návratu mě slečna odpatlala, zaradovala se, že opravdu nemám alergii a nezrudla jsem (no ještě aby!) a poslala mě nahoru ke kolegyni pedikérce. Ta se optala, jestli jsem už někdy byla na pedikúře (opět jsem čekala divný pohled, ale všechna čest slečnám, že se nedaly rozhodit – koneckonců kdoví jaké typy jim na ty proměny chodí, asi jsou zvyklé) a pak mi napustila lavórek, ponořila mi do něj mé neopečovávané hňápy a na dvacet minut odkráčela. Naštěstí jsem s sebou měla Reflex (jasně, je to shit a pod vedením Šafra se strašně bulvarizuje a už se to nedá číst a blá blá blá, já ho mám ráda, no), takže jsem se zabavila. Po dvaceti minutách slečna přišustila, usušila mi nohy a vytáhla skalpel. Zatímco mi z nohou uřezávala obří kusy kůže, říkala jsem si, co jí musí běhat hlavou, jestli se děsí, jak jsem hrozně neudržovaná…? Každopádně se tvářila pouze velmi soustředěně a skalpel vyměnila za frézu, kterou mi nožičku důkladně vyhladila. A teda jakožto ne moc lechtivý člověk musím říct, že to strašně lechtalo :D Pak vytáhla ošklivé nástroje na zastrkování kůžičky kolem nehtů a podobné šílenosti a postupně si hrála s každým prstem, a já při tom myslela na to, že tohle bych fakt dělat nemohla, frézovat lidem nohy a pak jim orýpávat kůžičku kolem nehtů :D A taky jsem se hrozně styděla za svoje obří ošklivé nohy :D

Nakonec mi slečna na nohy napatlala nějaký růžový krémíček, přetáhla přes ně mikrotenové pytlíky a zabalila do ručníků s tím, že je to zábal a že to nechá chvilku působit. Přečetla jsem další třetinu Reflexu, než zábal dopůsobil. Slečna mi pak krémíček rozmatlala a poslala mě ke kadeřnici. Za ten krém jsem ji během dne ještě asi tisíckrát proklela, protože mi strašně klouzaly nohy v botách a mám díky tomu nádherné puchýře :D

Kadeřnice byla z celé trojky největší sympaťačka. Posadila si mě do křesla a ptala se, co si teda představuju. Řekla jsem, že bych to ani moc nekrátila, jen nějak dotvarovala. Slečna souhlasila, řekla, že mám krásné silné vlasy, že by to jen dobarvila. Souhlasila jsem a kadeřnice vylovila obří fascikl se vzorky barev. Vybrala mi jednu, že by sjednotila moje zbytky melírů a odrosty barvy a že je skoro stejná jako má přirozená barva, takže by nebyla moc vidět, až začne odrůstat, „když moc nechodíte ke kadeřnici“ – ženštiny už si evidentně sdělily, že jsem na kosmetice a mani pedi nováček, tudíž se neočekávalo, že bych vůbec kdy chodila aspoň ke kadeřnici. Pak mi slečna sdělila, že barva není v ceně voucheru a že si tedy musím připlatit. „Oukej, kolik?“ zeptala jsem se. Odpověď zněla: „No vy máte výhodu, vy máte v ceně mytí, stříhání, foukání i styling, takže platíte už jen za tu barvu. My používáme speciální barvy Essensity, jsou na přírodní bázi, je tam minimum chemie, cokoli šlo nahradit, to je nahrazeno přírodními složkami.“ Přikývla jsem. „Kolik je ten doplatek?“ zeptala jsem se znovu. „No na ty vaše dlouhé vlasy… devět set padesát,“ řekla kadeřnice s úsměvem. Chvilku jsem kalkulovala, jestli na to vůbec mám, a nakonec jsem si řekla, že když už tu sakra jsem, chci to mít komplet (poněvadž u kadeřnice jsem naposled byla v září, nepředpokládám, že bych se teď v dohledné době po zkrášlení hodlala cpát ještě jinam), a tak jsem na to tedy kývla. Slečna odklusala namíchat barvu a za chvilku už mi plácala na hlavu nahnědlé blátíčko a dávala mi čuchat k misce, abych si ověřila, že to fakt není chemické a že z toho není cítit amoniak. Po napatlání celé hlavy mi ještě donesla šampon a masku Essensity, že bych si je u nich určitě měla koupit, protože je to naprosto skvělé a úžasné a rozhodně by mi to nemělo chybět, protože je to skvělá a úžasná hydratující péče a že i když mám fakt krásný vlasy, jak předtím říkala, tak bych je určitě měla hydratovat a nejlepším hydratujícím přípravkem na trhu jsou přece produkty Essensity, takže bych do toho rozhodně měla jít. Vzhledem k tomu, že obě lahvičky postavila na stoleček před zrcadlo, viděla jsem na jejich zadních stranách napsané ceny okolo čtyř set, takže jsem opět co nejvychovaněji, ale velmi rozhodně odmítla, přece jen, vypláznu už litr za barvu, no ne?!

Dalších dvacet minut trvalo působení barvy a já se začínala obávat, že mi dojde čtivo. Slečna se zakecala s kolegyněmi a barvu mi sundávala až po asi pětadvaceti minutách a na mé hlavě to vypadá tak o deset odstínů tmavší než na vzorku, ale co už, není to špatné. Pak mi tedy důkladně umyla hlavu (měli poměrně tlačící umyvadlo, auvajs), napatlala nějakou kúrou, zabalila do ručníku a nechala deset minut působit. Pak se pustila do stříhání, foukání a závěrečného vystajlování. Já přitom sledovala obří LCDčko na zdi, v němž kolem dokola běžel propagační spot jejich studia se všemi vychytávkami, které poskytují, jako je detailně natočený postup prodlužování vlasů, jakási keratinová cosi na vlasy, plus celá barevná škála laků O.P.I., což byla pro mě asi nejzajímavější pasáž.

Po dodělání vlasů (mimochodem, kterékoli kadeřnici jsem sdělila, že od vlasů chci hlavně objem a aby byly zvlněné, vždycky byl výsledkem upláclý účes jako když juknu ze sudu s olejem, vyžehlený do rovna… vlny a objem se asi v kadeřnických školách neučí či co) mě opět předali pedikérce, tentokrát na manikúru. Opět na mě vytáhla ohavné nástroje, o kterých jsem si ale říkala, že by se mi doma taky šikly. Zastrkala mi kůžičku kolem nehtu a kleštičkami ji dočistila, pak mi prsty oblemcala nějakým olejíčkem a posléze mastičkou a zeptala se, jestli budu chtít nalakovat. Sice bych ráda zkusila laky O.P.I, ale usoudila jsem, že dalších kdovíkolik fakt doplácet nebudu (protože jsem tušila, že to v ceně není) a tak jsem zase odmítla. Slečna mi tedy pleskla do dlaní dávku jakéhosi gelu, ať si patlám, a předala mě zpět kosmetičce k nalíčení. Ta mi sponkou přicvakla kadeřnicí důkladně upravenou ofinku a otočila mě zády k zrcadlu. Já původně naivně doufala, že budu v zrcadle po očku sledovat, co profesionálka dělá, abych se trochu poučila, ale ona mě otočila zády a řekla, ať se nedívám, ať je to překvapení. Oukej. Tím pádem opět nemám nejmenší ponětí, co všechno na mě napatlala. Každopádně mi připadalo, že použila moc tmavý makeup, takže bylo jasně vidět rozdíl, protože jsem měla tílko s velkým (bílým :D) výstřihem.

Od začátku jsem očekávala, že nehrozí, že by mi slečna kosmetička udělala spodní linku, která je pro mě nutností, když kamkoliv jdu. Obvykle si totiž dělávám výrazné oči, slečna udělala přesný opak – oči jen lehce vystínovala, zato pusu mi namalovala rtěnkou od Diora v odstínu, který se většinou nazývá burgundská. Radila mi, že místo spodní linky si mám dělat smokey eyes s horní linkou a malovat si dolní řasy, na což jsem se tvářila chápavě a vše jí odkývala, ale už dřív jsem si stihla všimnout, že všechny kosmetičky a ženské kolem kosmetiky se ochomýtající mají své skálopevné názory, které je buď naučili ve škole, nebo které jim platí zaměstnavatel, a o kterých jsou přesvědčeny víc než o čemkoli jiném, takže jsem ji nebrala moc vážně. Předem jsem věděla, že si budu spodní linku malovat dál, horní jen velmi výjimečně, když budu mít hodně času (protože se mi často nepovede) a spodní řasy si nikdy maskarovat nebudu, protože mi strašně vadí, když si na ně vidím.

Když byla slečna hotová, kadeřnice mi ještě upravila přisponkovanou ofinku, celou mě nalakovala a pak jsem už vyplázla 950 korun a mohla jít. Po bezmála pěti hodinách, z nichž většina byla čekání, až nějaká kúra zapůsobí. Ano, byla to cenná zkušenost – vím, že ze mě nikdy nebude ta panička, co na každý centimetr těla používá jiný krémíček, co chodí dvakrát do měsíce na kosmetiku, manikúru, pedikúru, balzamování a ukládání do sarkofágu. Protože je to fakt příšerná nuda. Je mi jasné, že jakákoli kosmetička, která si tohle přečte, nade mnou patrně zlomí hůl, pomyslí si o mně, že jsem kráva a že tomu vůbec nerozumím, případně mě začne nenávidět (tedy pokud mě nezačala nenávidět už dříve, v tom případě samozřejmě pokračujte, toť vaše věc :D), ale já vám to neberu. Chápu, že to někoho může bavit a zajímat, tak jako mě zajímá a baví webdesign, grafika a všechny možný pičačinky kolem počítačů. Ale pindulína ze mě prostě asi nikdy nebude.

Cestou necestou

2011-05-09T15:41:00.000+02:00

Někdy není na škodu zavzpomínat na staré časy, usoudila jsem a vyrazila na víkend se sirhonzou do Brna. Před rokem jsem se tam vyskytovala tak jednou do měsíce, ale když se mi sirhonza přistěhoval do Prahy, potřeba navštěvovat Brno jaksi vymřela. Trošku oživit tradici jsme se rozhodli už před čtrnácti dny a tento víkend jsme v tom pokračovali.

V autobusu Student Agency jsme si koupili sedadla hned vepředu nad místem stewardky a nečekali jsme, kolik legrace si tam užijeme. Děvče bylo patrně nové, takže nás jeho rozhovory s řidičem vážně bavily (kromě toho, že oznámení cestujícím četla z papíru jako pohádku pro malé děti).

- stewardka otevírá chladicí box:

- řidič: "Pozor, drž si to víko, nebo ti spadne!"

- stewardka: "Coo?"

- *TŘÍSK*

- řidič rezignovaně: "Já ti to říkal..."

V pátek jsme se prošli po centru Brna, což bylo hodně zajímavé zvlášť proto, že byla poslední zvonění. Litovala jsem, že u nás v Praze probíhalo poslední zvonění jen tak, že jsme strašili maximálně v parku před gymplem, protože celé centrum Brna plné maturantů dělajících bordel je fakt styl :D

Večer jsme se původně měli v kavárně sejít se sirhonzovým kamarádem a chtěli jsme při procházce udělat rezervaci, protože ale kamarád nejdřív neodpovídal, rezervačku jsme neudělali a bylo to dobře, protože onen kamarád nakonec neměl čas a destička, Marička a krakenek, jimž jsem předtím psala, jestli se nechtějí sejít, udělali autonomně rezervaci jinde :D Rozhodla jsem se totiž při tom "vzpomínání na staré časy" zavzpomínat na ještě mnohem starší časy před nějakými pěti lety, kdy jsem trávila čas na simském fóru a poznala tam tyhle tři tvory. Večer jsme se tedy sešli v početném složení destička + její přítel, Marička + krakenek, já + sirhonza a Zytynek. A já si to velmi užila, příjemně jsme se picli, zapili destiččinu práci, někteří jedinci při tom sledovali hokej... velmi příjemně strávený večer. Sice už dávno nejsme ti patnáctiletí, co na fóru zuřivě obhajovali svoje názory, ale o to možná lépe ;) A největší haluz večera bylo zjištění, že Marička s krakenkem bydlí kousek od sirhonzy, takže jsme měli i společnou cestu.

Spát jsme šli asi ve dvě, což sice není tak pozdě, zato jsme ale vstávali v jednu odpoledne (na což se Honzovi rodiče taky netvářili nijak nadšeně :D). Po obědě jsme vyrazili k sirhonzově babičce a na pivo, a v neděli už jsme toho moc nestihli, protože jsme ve dvě odpo vyráželi do Prahy. Opět na předních místech autobusu, tentokrát tedy hned na sedadlech 1, 2 nad řidičem. Byl to posilový spoj a stewardka tentokrát profesionálka, jen byla trochu vyvalená z autobusu Mercedes Benz, kterým Studenti obvykle nejezdí. Sedadlo pro průvodkyni/stewardku bylo až u dveří, což slečna okomentovala: "Tady asi jezdí nějaká strašně smradlavá stewardka, tak ji odšoupli až ke dveřím!" a na špičce mikrofonu byl nalepen svítící plastový brouk, do něhož se nejdřív slečna trochu bála mluvit :D Ale dojeli jsme.

Na Florenci se mi ještě stala jedna zvláštní věc - zaběhla jsem do Billy pro bonboniéru Merci, tu prostřední velikost, protože byl přece den matek, a když jsem čekala na autobus domů, stála kus ode mě taková poměrně upravená špinavě blonďatá maminka, kolem níž oscilovala asi pětiletá holčička oděná do asi osmi odstínů růžové (mimochodem, tohle strašně nesnáším, copak se na holčičky nevyrábí jiné oblečení než růžové???). Holčička pobíhala kolem, šplhala na vysoký obrubník, na který jsem jako malá taky šplhávala, a vždycky když běžela kolem mě, na chvíli se zarazila a lačně zírala na bonboniéru, co mi čouhala z tašky. Moc jsem si jí nevšímala, poslouchala jsem mp3ku, ale když ke mně maminka přišla, všimla jsem si jí, vyndala si jedno sluchátko a paní na mě: "Prosimvás, nemohla byste jí dát jednu tu čokoládku? Ona by ji hrozně chtěla..."

Nejdřív jsem se málem nezmohla na slovo, jak jsem byla v šoku, pak jsem odpověděla: "Tak jí tu bonboniéru kupte, ne?"

Maminka na to: "Ale ona chce jenom jednu tu čokoládku, to je zbytečný kupovat celou bonboniéru, no co vám to udělá, vždyť tam toho máte hodně, jednu čokoládičku holčičce dát!"

Nechápala jsem ji, řekla jsem jí, že mám tu bonboniéru jako dárek a že ji nehodlám rozdělávat, načež si matka znechuceně odfrkla, drapla dítě za ruku a kus ode mě poodešla. Děvčátku pak řekla: "Slyšelas, holčička je lakomá, čokoládu ti nedá." Půlku cesty autobusem pak jely se mnou, seděly naproti mně a obě se na mě zle tvářily. A já těžce nechápala. Kde to kurňa žijem? No... Praha prostě :)

Víkend v pdachu

2011-04-17T21:25:00.000+02:00

Tak jsem se rozhodla jednou zase napsat něco osobního, tedy o mně (fuj, ta věta zní strašně sebestředně, že?). Celý týden bylo dost hnusně, takže to vypadalo, že původní plán o víkendu hrdě předvést sirhonzovi pražskou zoo nevyjde. Nakonec se ale sirhonza rozhodl odjet domů už v pátek, takže bylo v sobotu samozřejmě naprosto luxusní počasí, při němž jsem já byla zalezlá doma se seminárkou a mrčela jsem, že zrovna musí bejt nádherně. Příští víkend, na Velikonoce, kdy budeme na chalupě, bude určitě zase naprosto odporně, protože zákon schválnosti prostě funguje.

Každopádně nějaký ten volný víkend už jsem vážně potřebovala. Trochu mě totiž znepokojilo, když jsem koukla do diáře a zjistila, že už je vlastně duben a že za nějaké 3 týdny mám vlastně odevzdávat seminárku na dějiny masmédií. A tak jsem na tom teď začala dělat a musím říct, že mě to chvílema i dost bavilo - hledala jsem totiž články týkající se atentátu na Indiru Gándhí v Rudém právu. Čekala jsem prostě strohé informace o atentátu, ale půlka článků se hemží tím, že "za atentátem stojí západní imperialistické státy v čele s USA, které chtějí Indii destabilizovat a získat pod svou moc" atd., případně že sikhští extremisté, kteří Indiru zastřelili, poslouchají své vůdce, kteří sídlí v USA, Kanadě a Velké Británii :D Teď jsem si vzpomněla - nedávno se mě kdosi ptal, na jaké téma píšu seminárku, odpověděla jsem, že jde o atentát na Indiru Gándhí, načež mi ona nejmenovaná osoba velmi sofistikovaným tónem odpověděla: "Jó, Indír Gándhí, to byl zajímavej člověk..." Málem mě to položilo teda.

Posledních pár týdnů jsem přežila v takovém divném shonu, že ani pořádně nevím, co jsem dělala, ale vím, že jsem pořád někde byla a něco řešila. Ten byt na Čerňáku je asi zakletý či co, pořád tam něco nefunguje a já pořád něco zařizuju a řeším. Minulý týden jsem si s Honzovou a Sylvinou pomocí koupila a sestavila skříň, takže už je tam všechen nábytek. Ale řešení stržené hlavice u radiátoru je stále v nedohlednu - přivolaný topenář mi před pár týdny sdělil, že tyhle hlavice už se nevyrábí, takže je potřeba vyměnit celý ventil, kvůli čemuž se musí vypustit stoupačka, od které jsou kohouty ve sklepě, který je zamčený. A doporučil mi, abych se obrátila na družstvo. Dotázala jsem se tedy na bytovém družstvu, co si s tím mám počít, a oni mi poslali telefon na jakéhosi předsedu výboru, že on mi s řešením pomůže. Vzhledem ke svému odporu k telefonování jsem se pár dnů přemlouvala, než jsem mu zavolala. Podle hlasu šlo o asi šedesátiletého, velmi, ale opravdu velmi neochotného chlápka, který mi poté, co jsem mu vylíčila celý problém, sdělil, že to není jeho práce a že se mám obrátit na družstvo. Když jsem mu sdělila, že družstvo mi právě dalo kontakt na něj, řekl, že se museli splést, a že tedy mám kontaktovat nějakého jiného předsedu nějakého jiného výboru, a sdělil mi jeho jméno a adresu. Telefon na něj nemá. Protože je mi trošku blbé doklusat k panu předsedovi výboru na návštěvu, radši jsem napsala na mail, který jsem našla na nástěnce v domě s tím, že je to e-mail výboru a že se na něj mají psát poruchy, nápady, náměty a žádosti o radu. Požádala jsem tedy o radu (asi před týdnem) a zatím mi ještě nedošla žádná odpověď. Vynikající, vskutku skvělé :D

A teď mě omluvte, zrovna se mi zdá se podařilo na mém 4 roky starém FSC Amilo rozjet The Sims 3. A zdá se, že na nejnižší detaily, tak uvidím, jestli se to dá hrát, nebo jestli to rovnou zahodím.

Snaživky

2011-04-16T15:18:00.000+02:00

Za těch pět nebo šest nebo kolik let, co navštěvuju kurzy tance, jsem si stihla všimnout, že se kurzistky dají vždycky rozdělit do několika kategorií. Tak, jako se říká, že v každé školní třídě musí být nějaký třídní šašek nebo šoumen a nějaký zavržený šprt, na kurzech orientu se vždycky najde aspoň jedno totální dřevo a minimálně jedna snaživka. Ostatní kurzistky se dají zařadit do nezajímavých kategorií - nadprůměrné, průměrné či podprůměrné tanečnice, dřeva by se dala ještě rozdělit na sebevědomá dřeva, která se i přes svůj dřevismus cpou na vystoupení, a dřeva, která si jsou svého dřevismu vědoma, ale tanec je baví a líbí se jim, tak si tančí pro sebe. Ze všeho nejhorší jsou ale ~~trpaslíci~~ snaživky.

Stejně jako dřeva by se i snaživky daly rozdělit do několika kategorií. Existují snaživky vlezdoprdelné, které se pořád motají kolem lektorky, zabírají si v sále místo co nejblíž k lektorce, na každý lektorčin vtípek reagují smíchem, jako kdyby šlo o hlášku století a na lektorčiny otázky typu "Chápete?" nebo "Všechno v pohodě?" reagují nadšeným "ANO!!!" a na větu "Tak si přidáme další kousek choreografie" extatickým "Juchů!" nebo podobným výkřikem.

Další typem jsou snaživky extrémní. Ty přehánějí každý pohyb, při twistu boky málem rozbíjí zrcadla, rukama mávají jako větrný mlýn a tváří se, že jsou nejlepší a extrémně jim to jde. Navíc permanentně kladou dotazy. Přiblblé dotazy typu: "A na ty paty máme došlápnout, nebo se jen zhoupneme na špičkách?" nebo "Mám tu ruku u boku jenom držet, nebo ji na ten bok položit?" Případně řekne-li lektorka, že se tentokrát naučíme jenom krokovou variaci, protože je složitá, a ruce přidáme až příště, po chvíli se snaživka zeptá: "A co tam máme dělat s rukama?" V ten okamžik lektorka usoudí, že jsme asi všechny na nukleární pohon a kroky už zvládáme, takže nám do variace přidá i ruce. A zatímco se tam všechny zmateně motáme a pleteme si levou ruku s pravou nohou, snaživka do toho pronese nějaký vtipný komentář jako: "Teď nevím, jestli se má začínat levačkou nebo pravačkou, hihihi!"

Posledním typem jsou pokročilé snaživky. To jsou dámy, které si přijdou nahradit lekci z vyšší pokročilosti, nebo třeba jen kurzu o den dřív, kde lektorka učí stejnou choreografii, případně které si přijdou zopakovat kurz nízké pokročilosti. Mám za to, že to dělají právě proto, aby se pak mohly tvářit povýšeně a dívat se na ostatní spatra, že tohle ony přece dávno umějí a že je to naprosto ízy. Zatím na všech kurzech, kam jsem chodila, byla taková přátelská nálada, kde si všechny ženské dělaly srandu z toho, jak jim to nejde, vtipkovaly, povídaly si a podobně. Pokročilé snaživky se ale nikdy všeobecného veselí neúčastní, tváří se nesouhlasně a už před začátkem lekce se v sále samy protahují, dělají provazy a jiné vychytávky, které nikdo jiný nezvládá. Když při lekci lektorka přijde s novým prvkem a jeho trénováním, pokročilá snaživka zvedá oči v sloup, že je to jednoduché, a místo tréninku nového prvku si sama opakuje celou choreografii. Pokud se někdo na něco zeptá, kvůli čemuž se pak už probraná část choreografie znovu opakuje, pokročilá snaživka si znuděně sedne na zem do roznožky a začne se protahovat.

Některé popsané symptomy snaživismu se samozřejmě vyskytují nejen u typu, k němuž jsem je přiřadila. Existují i různě promíchané typy snaživek, případně snaživky kombinující všechny tři kategorie. V tomto případě se jedná o velmi nebezpečný až nesnesitelný typ přechytračelé snaživky. Lidem vyskytujícím se v její blízkosti pak hrozí pokles sebevědomí, špatná nálada, zloba a po delší době také destruktivní sklony.

Jméno růže

2011-04-07T23:02:00.000+02:00

V rámci doplňování vzdělání jsem sáhla po této mnohými doporučované klasice od Umberta Eca (v zásobě mám ještě film se Seanem Connerym, na ten se taky moc těším). Zápletka knihy je vážně skvělá, ačkoli filosofické a náboženské rozhovory či popisné pasáže (například tympanon nad vstupem do chrámu) mě trochu deptaly. Nechci tu ale recenzovat knihu. Respektive chci, ale pouze vydání. Dostalo se mi do ruky vydání, jehož přebal je tady na obrázku - rezervovala jsem si ho v městské knihovně a právě na tento výtisk bylo nejmenší množství rezervací, lidé asi věděli, co čeho jdou. Můj dojem z díla je trochu rozpačitý, protože toto vydání (Český klub, 2008) je plné překlepů a chyb. Skoro na každé stránce jsem nějakou chybu našla, a nešlo jen o zmíněné překlepy, našly se i hrubé chyby (dvěmi, velice oblíbené slovní spojení strhané rysy apod.). Špatně psaná cizí slova, špatně psaná slova přejatá... zkrátka na tomto vydání patrně nepracoval žádný korektor a podle toho to taky vypadá. Měla jsem skoro chuť si chyby zažlutit a pak s knihou zajít za vydavatelem a pořádně mu ji omlátit o hlavu, to si ale nemůžu dovolit, protože je z knihovny. A bylo by mi líto vyhodit peníze za takový hnus jen proto, abych ho mohla hodit na hlavu vydavateli, že. Musím ale říct, že mi (protože jsem detailistka a zvlášť co se jazyka týče) ta spousta chyb dost zkazila požitek z knihy. Dočetla jsem trochu rozčarována a dost naštvána, ale ne koncem děje, ale spíš tím neskutečným množstvím chyb, které jsem v knize během čtení odhalila. A to jsem ještě nečetla moc pečlivě, takže je možné, že je jich tam mnohem víc. Takže fuj fuj fuj, takhle už ne! Kdyby chudák Umberto Eco byl už po smrti, řekla bych že se v hrobě obrací. Zvlášť díla známých a uznávaných autorů by snad měla být pořádně kontrolována, aby se na nich neděla taková zvěrstva, nebo ne?

sylogismus, velký oříšek

Puchýře a kabáty

2011-04-04T23:53:00.001+02:00

Existuje několik různých poznávacích znamení, podle kterých určuju, že už je konečně jaro. Patří mezi ně výskyt krafajících důchodců na lavičkách, ječících dětí na hřištích, cyklistů a dárců orgánů na silnicích... ale pro mě také puchýře na nohou. Jakmile totiž začne sezóna hezkého počasí, já nasadím lehké fešné botičky na podpatku a začne prznění nohou. Většina mých botiček na podpatcích je sice krásná, přivozují mi ale puchýře, odřeniny a podobné lahůdky. V uzavřených zimních botách se mi snad ještě nikdy puchýř neudělal, léto je ale pro mě vždycky ve znamení rozervaných a zkrvavených nohou. Pro krásu se ale má trpět, tak co? Hlavně, že mi to sekne :D A tak jsem dnešním dnem, kdy jsem si vyrazila v páskových sandálcích a vrátila se s asi pěti puchýři, usoudila, že už je definitivně jaro. A s tím také souvisí rozhodnutí vyhodit konečně zimní kabát, který se mnou vydržel druhou sezónu a teď už je dosti nereprezentativní. Pamatuju si, jak před dvěma lety v létě moje máma prohlásila, že když se ze mě stane ta vysokoškolačka, budu se pohybovat denně v centru Prahy a potřebuju vypadat dobře, takže bych měla dostat na zimu kabát. Objednala jsem si tedy z OTTO krásný zelenomodrý kabát (pro znalce se té barvě říká petrolejová, ovšem zatím se mi ještě nepovedlo pochopit, co má společného s petrolejem). Prožil se mnou dvě sezóny a jakožto můj první kabát, kabát, ve kterém jsem chodila první semestr na vysokou, kabát, ve kterém jsem absolvovala docela dost cest z a do Brna a kabát, který mi slušel a ve kterém jsem si v davu černě oděných lidí připadala v zimě přece jen trochu veseleji, se stal mým vcelku věrným kamarádem. Teď visí v mém pokoji na ramínku a já se odhodlávám s ním zamířit k popelnicím. Určitě si říkáte, že jsem starý nostalgik, který se nemůže rozloučit ani s takovou pitomostí, jakou je obnošený kabát, ale já už prostě jsem taková (asi to mám po dědečkovi či co :D) - mí věrní čtenáři si možná dokonce pamatují, jak jsem vloni lkala nad stařičkými pohodlnými botami (za které jsem mimochodem ještě stále nesehnala náhradu). Ale všichni stejně víme, že ten kabát jednoho krásného dne, možná už tenhle týden, vezmu a do té popelnice na oděvy ho donesu. Jen jsem prostě toužila pro budoucí generace (teda hlavně pro sebe, až se tu budu za rok, dva a více prohrabovat) zaznamenat, jaký jsem měla krásný kabát, když mi bylo krásných dvacet.

RIP kabáte :D

Tvůrčí?

2011-04-02T14:35:00.000+02:00

Mám hroznou chuť blogovat... a nemám o čem. Když si tak pročítám blogy oblíbených blogerů, blogerek či blogerín, nebo poslouchám životní historky lidí, říkám si, že mám vlastně strašně nudný život. A tak i když mě chytá tvůrčí nálada, nemám co tvořit. Před lety jsem si představovala, že budu spisovatelka. Poslední dobou když už mě čirou náhodou napadne něco, z čeho by se dal vykřesat příběh, domnívám se, že je to primitivní zápletka, kterou už přede mnou napsala asi tak miliarda lidí. A pokud se opravdu dokopu k tomu, abych začala psát, zpravidla dílo po několika stranách nebo spíš odstavcích odložím k ledu. Ne, spisovatelka ze mě určitě nebude, to vím už dávno :)

A na závěr tohoto postu o ničem dávám živoucí důkaz toho, že 99,9 % amerických teenage komedií se dá pohodlně zkomprimovat do necelých čtyř minut: